Ty dvě moje holky, manželka a dcera, se evidentně dobře bavily. Ani mě k tomu nepotřebovaly.

"Dcero, už je půl desáté, měla bys jít spát, za chvíli je večerka!" přerušil jsem jejich zábavu.

"Já nechci…!"

"Hmmm, chápu, že se ti nechce, když si tak fajn povídáš s mamkou."

"Tati, aspoň do deseti…"

"Vidím, že tě to štve, když po tobě chci, ať jdeš spát. Ale včera jsi to s mamkou protáhla do jedenácti a je všední den, takže dneska bez pardonu."

"No tak dobře…", posmutněle souhlasila.

Proč se to obešlo bez křiku nebo hádek? Mnoho rodičů řeší nekonečné diskuse a hádky v takových situacích. Protože jsem s dcerou komunikoval. Projevil jsem respekt, že se dcera dobře baví (mmch, je mi fajn, když vidím, jak ty dvě si užívají "holčičí chvíle"), a dal jsem najevo, že vnímám, jak se cítí. To zcela stačilo k tomu, aby dcera přijala fakt, že je čas jít spát.

Mohl jsem říct: "Prostě jsem řekl, že jdeš spát, a hotovo!", ale to bych řešil sebe a moje vnitřní potřeby, aby mě někdo poslouchal, a nenastavoval bych společně pravidla, resp. nevyžadoval jejich dodržování.

Výsledek by byl na první pohled stejný, zdálo by se. Kdybych na to šel direktivně, dcera by si nejspíš pomyslela něco o tom, jak jsem hnusný, že ji nenechám vzhůru, a naštvaně by šla spát. Jasně, neublížilo by mi to, ale přijde mi lepší, když si to dcera myslet nebude… Díky mému slušnému přístupu si dcera mohla uvědomit, že problém není ve mně, ale v tom, kolik je hodin. A to je holý fakt, který nikdo nezmění…

Jak je mým dobrým zvykem dal jsem to do dalších souvislostí, viz přetažená večerka o den dříve. Jednou jsem ji nechal déle (spíš to bylo tak, že jsem byl zavřený v pracovně a neřešil jsem to), tak holt tentokrát nezbývá než poslechnout. Prostě respekt za respekt.