Říkal jsem si, že se to časem poddá. Ale nepoddalo, přestal jsem se se synem úplně vídat a místo obnovení vztahu se synem, když jsme se po jeho osmnáctinách párkrát viděli, jsem se nedávno náhodou dozvěděl, že si ve svých čtyřiadvaceti nebo pětadvaceti letech změnil příjmení na příjmení druhého manžela jeho mámy, tedy na příjmení po jeho otčímovi.

A tak jsem o jednoho a téhož syna přišel podruhé a řekl bych, že definitivně.

Už je to řadu let, co jsem se seznámil se svou současnou manželkou, která měla v té době čtyřletou dceru. Jak šel čas, klapalo nám to a začali jsme spolu trávit více a více času, až jsme spolu začali bydlet.

Pak se to jednoho dne stalo, myslím, že to bylo cestou ze školky, kdy se mě zeptala, jestli mi může říkat "tati". Neumíte si představit, jaký to byl pro mě šok! Tohle malé škvrně mi chce říkat "tati"? V tu chvíli jsem se nevzmohl na nic víc, než to zahrát do autu, že si to musím rozmyslet.

Ze začátku jsem se toho bál a cítil jsem velkou zodpovědnost - syna, kterého jsem zplodil, jsem vychovat nedokázal a už se vůbec nestýkáme a teď bych měl být tátou dcery mé přítelkyně? Tajně jsem doufal, že to vyšumí, ale ta malá šibalka se pořád připomínala.

Bral jsem to totiž tak, že nejde o to nechat si říkat tati, ale být tátou. To znamená vychovávat. Vychovávat co nejlépe. A že se mi to prvně moc nepovedlo, není potřeba rozebírat.

Ani její máma nebyla proti tomu, aby mi její dcera říkala "tati". Měl jsem jednu podmínku: bude to napořád. I kdybychom se rozešli, budu si dceru "brávat" na víkendy, budu finančně přispívat a nadále se jí věnovat jako vlastní dceři.

Pár týdnů jsem nebyl schopen soustředit se na práci, jen jsem pořád myslel na to, jestli přijmout tu poctu a zodpovědnost. A tak se nakonec tenkrát stalo, že MÁM DCERU!

Základ je v tom, že dceři dávám lásku, projevuji respekt a dopřávám svobodu. Jasně, taky se někdy neshodneme a pohádáme se

Není to o poučkách, jak co s dětmi řešit. Je to jenom v přístupu. Přistupuji k dceři jako k rovnocennému partnerovi a současně jako rodič.

Dcera může cokoliv říct a vyjednávání o čemkoliv je otázkou argumentace a vzájemného naslouchání.

Nejde o udílení rozkazů, příkazů, zákazů nebo využívání manipulace (slibů, vyhrožování, vydírání, vyvolávání pocitu viny).

Bezpodmínečná láska a respekt jsou cesty, které vedou k pohodovému vztahu s dcerou.

Stojí to za to naučit se přemýšlet nad důvody, proč se dítě chová tak, jak se zrovna chová, připustit, že má dobrý důvod ke svému jednání.

Dnes už se usmívám, když jenom řeknu dceři svůj názor a ona ho vyslechne (opravdu vyslechne, ne, že jedním uchem dovnitř a druhým ven, i když i to se někdy stává) a někdy se dcera podle něj i zachová.

Začalo to hned první podzim společného soužití hádkou o oblečení, co si vezme na procházku.

Klasická situace. My jsme chtěli dceru obléct pořádně a ona si chtěla obléct to, co se jí líbí. Z našeho pohledu úplně nedostačující do podzimního podvečera.

Nervy tekly proudem na obou stranách. Vtom jsem si řekl: "Přece se nebudu s malou holkou přetahovat o oblečení! To ji mám obléct násilím?" Mám totiž zásadu: Nikdy neuhodím ženskou. Natož malou holku, která ani "není moje".

V podstatě jsem rezignoval: "Tak si obleč, co chceš..."

Po chvíli venku už pofňukávala, že jí je zima. Tak jsem jí řekl, ať si to pro příště pamatuje, až se bude zase hádat o to, co si obléct ven. A šli jsme domů.