Rozhovor před nedělní polednem.

Volám na dceru: "Dcero, v kolik máš v plánu vařit oběd?"

Její okamžitá reakce: "Cože, já dneska vařím oběd? To mi nikdo neřekl!"

"Hmm, to je možné, ale domlouvali jsme se, že dnes budou na oběd špagety, tak jsem počítal, že je uvaříš ty. Já budu dělat oběd zítra, když chceme grilovat a grilování je vždycky moje starost."

"Ale mně se nechce…"

"OK, nemusíš, já teda ten oběd připravím, chápu, že jsi to nevěděla. Na kolik hodin to mám nachystat?

"To je dobrý, za chvíli to začnu vařit."

"Vážně nemusíš, já s tím nemám problém…"

"Ne, já už jdu, chci ty špagety uvařit!"

V tomto článku nepředkládám různé varianty řešení. Tentokrát vám popíšu, jak se celá situace odvíjela na hranici mezi vědomými potřebami obou komunikujících (tedy potřeby rodičů a dítěte) a nevědomím. Nejdříve však zdůrazním to "obou komunikujících", protože od toho se klidné řešení celé situace odvíjí.

1. Dcera je překvapená, že má dělat něco, s čím nepočítala. Každý člověk má rád věci od kontrolou a ta v tuto chvíli chybí. Není to o tom, že by nechtěla ten oběd uvařit, jen je prostě zaskočena. Rodiče až příliš často reagují úplně stejně, když po nich děti něco chtějí - automaticky řeknou NE, aniž by o tom přemýšleli. Je to prostě něco nečekaného, tak má člověk tendenci odmítat a bránit se tomu.

Každý rodič by v této situaci přistoupil kjedné z "osvědčených" technik podle typu rodiče - zvýší hlas, zakřičí, začne vyhrožovat (no tak nemusíš vařit, ale to budeš hlady), zkusí vydírat (já mám hodně práce, kterou musím honem dodělat, tak mi pomoz) někdy i citově (já myslela, že jsi šikovná holka a máš mě ráda…) nebo něco slíbí za odměnu (když ten oběd uvaříš, půjdu s tebou nakupovat / něco ti koupím a podobně). I když se mnohým rodičům mohou tyto "osvědčené" techniky zdát vyzkoušené a účinné, každá z nich má negativní dopad na rozvoj osobnosti dítěte, který se časem projeví i ve vztahu k rodičům - dítě bude na rodiče agresivní, bude odmlouvat, začne vydírat a obchodovat s láskou a pozorností (já to teda udělám, ale chci za to …).

2. Táta vysvětlil dceři, proč očekává, že ona uvaří oběd. V tu chvíli nemá dcera pocit, že by si z ní táta dělal otroka nebo sluhu, ale má možnost pochopit jeho pohnutky a další souvislosti. Cítí se rovnocenným partnerem (což neznamená, že nemusí ctít pravidla nastavovaná rodiči), když se s ním komunikuje. Mimo jiné, podle výzkumu zvyšuje zdůvodnění vaší žádosti až o 50% její úspěšnost (Ellen Langerová, 1978).

3. Táta projevil respekt k její neochotě vařit oběd. Dítě není otrokem nebo sluhou jeho rodičů. A není jediný důvod nemít možnost říct vlastní názor. Respekt se nedá vynutit,  respekt se dá jenom získat. Táta projevil respekt k dceři, že hned automaticky nešla vařit oběd, a dcera mu to oplatila respektem tak, že ten oběd šla uvařit.

4. Ve chvíli, kdy táta řekl, že oběd uvaří, získala dcera nad situací kontrolu a mohla se svobodně rozhodnout, jestli uvaří oběd sama nebo to nechá na tátovi. Protože každý člověk, dítě nevyjímaje, chce být platným členem rodiny (nebo jiné skupiny, ve které žije) a chce dělat druhým radost (protože druzí to ocení a dotyčného si váží), rozhodla se dcera svobodně, že oběd uvaří.

5. Ve chvíli, kdy dcera řekla, že oběd uvaří, je důležité tuto pomoc neodmítnout. Dělat uraženého a dokazovat dítěti, že ho rodič nepotřebuje, je cesta do pekla. V tomto případě není ani dlážděna dobrými úmysly. Pokud rodiče odmítají pomoc dětí, když se děti samy nabídnou, výsledkem je pozdější nebo i brzké odmítání pomoci, když rodiče požádají. Dítě se k tomu postaví - ty jsi nechtěl, abych ti pomohl, když jsem ti chtěl pomoct, tak mě teď neotravuj, že chceš pomoct. Může to vypadat, že dítě nemá proč být uražené. Jenže to rodiče ho to naučili svým příkladem, to rodiče se urazili jako první. A dítě to bere jako přirozenou reakci v takovéto situaci.

Častým argumentem rodičů je to, že s dítětem se nediskutuje, že dítě musí poslouchat na slovo a podobně. Pokud jste to dočetli až sem, nejspíš nejste ten případ. A k tomu vám gratuluji. Věřím, že vysvětlení, proč můj přístup funguje, vám pomůže lépe pochopit vaše děti a jejich chování.