Přijdu k večeru domů a chci si udělat večeři. Zjistím, že hrnec, který jsem chtěl použít, je špinavý. Když si všimnu na dně pár nudlí, je mi jasné, že si dcera dělala polévku z pytlíku.

Než budu pokračovat, zmíním, že máme doma domluvené pravidlo "když si někdo dělá jídlo sám pro sebe, kompletně to po sobě uklidí" (při přípravě společného jídla to řešíme společně, vždycky se nějak dohodneme).

Dcera byla u sebe v pokoji. Jak jsem mohl zareagovat?

Mohl jsem to nádobí umýt a pak to dceři vyčítat, že nedodržuje pravidla a neuklízí po sobě. K čemu by to bylo dobré? K ničemu. Já bych byl naštvaný, že musím po dceři uklízet. Dcera by se nenaučila dodržovat společně nastavené pravidlo. Navíc by se dcera mohla cítit ukřivděně, protože bych jí vyčítal něco, co nemohla ovlivnit. Že to mohla ovlivnit tím, že by to hned uklidila? To možná ano, ale stalo se. Možná to i uklidit chtěla, ale ten hrnec byl horký a pak na to úplně normálně zapomněla. Ovlivnit to mohla, kdybych ji na to upozornil.

Mohl jsem to nádobí umýt a nikomu nic neříkat. A buď bych se tím uvnitř užíral, jak je dcera nepořádná, nebo bych se opájel tím, že jsem mohl po dceři uklidit. V obou případech by na to doplatila dcera - zvykla by si, že nepořádek, který udělá, po ní "někdo" uklidí. A jde nám přece o to, aby si dítě umělo po sobě uklízet. Navíc v prvním případě bych se užíral vztekem na dceru a byl bych na ni protivný a ona by ani nevěděla proč. Akorát by si říkala: "Co to s tím tátou je, on je na mě pořád jenom naštvaný. Asi pro něj nejsem dost dobrá…" A mohla by začít trpět pocitem méněcennosti se možnými následnými negativními dopady. Protože tohle je vzorec chování, který rodič opakuje, a dlouhodobě by se to na dceři podepsalo. V druhém případě, kdy to rodič bere jako automatickou službu, si dítě zvykne, že za něj vždycky udělá práci a splní povinnosti někdo druhý. To není zrovna dobrá průprava do života…
Mohl jsem naštvaně vtrhnout k dceři do pokoje a zařvat na ni, že po sobě nechala v kuchyni nepořádek. Možná by se mi ulevilo. Možná si někdo řekne, že bych byl přece v právu být naštvaný a dát to najevo. Jenže to bych řešil nějakou moji vnitřní potřebu, ale to nemá nic společného s nastavováním pravidel. Jak by dcera zareagovala na můj nečekaný a z jejího pohledu zcela neopodstatněný křik? Vůbec by v tu chvíli nevnímala, co jí říkám a co mám za problém, ale slyšela by jenom křik. Až by pochopila, proč po ní křičím, naštvaně by šla po sobě uklidit. Jenže k čemu tenhle přístup vede? Mým přístupem bych ji naučil, že když člověk udělá chybu, je normální na něj křičet. Nebo když něco chceme, tak si o to říkáme křikem. Pak se ale nemůžeme divit, že děti svoje požadavky na rodiče vznášejí křikem.
Já jsem na to šel jinak. Zašel jsem k ní do pokoje a slušně jsem ji požádal: "Předpokládám, že sis dělala polívku z pytlíku. Nechala jsi tam špinavý hrnec a já bych ho teď potřeboval, abych si udělal večeři."

"Jé, já jsem na to úplně zapomněla! Promiň, hned tam letím." hned zareagovala. Poděkoval jsem a než jsem si připravil ingredience, hrnec byl umytý a já si mohl pohodlně uvařit večeři (mmch, dělal jsem si žampiony na smetaně…).

Úplně bez křiku, nervů, hádek, obviňování jsem jenom dceři řekl, co chci. A přidal jsem k tomu zdůvodnění. Tím jsem nechal dceři prostor, aby si to uvědomila a mohla chybu sama napravit. Jako už mnohokrát předtím a nepochybně i mnohokrát později se mi dostalo slušného chování od dcery díky tomu, že jsem se k ní choval taky slušně. Vlastně já jsem se slušně choval jako první. A nemám pocit, že by mě neposlouchala nebo mi přerůstala přes hlavu…