Přijdu si takhle domů, zamyšleně vcházím do ložnice a zpoza dveří na mě vyskočí dcera: "BAF!" Já myslel, že se v tu chvíli po…u (pardon). Tentokrát se jí to povidlo perfektně.

Ještěže nejsem chabrus na srdce, jinak by to se mnou nejspíš seklo. Dcera vítězoslavně stojí opodál a raduje se, jak mě dostala. Jak v takové chvíli zareagovat?

Mohl bych předstírat, že jsem se nevylekal, a dělat hrdinu suveréna. Jenže to by v tomto případě mělo několik negativních dopadů na dceru i nás vztah:

1. Nevěřila by mi to. Protože jsem se opravdu leknul, lhal bych jí do očí. Jak bych pak mohl chtít po dceři, ať nelže, když sám lžu?
2. Naštvala by se. Pokud by na vlastní oči viděla, jak jsem se leknul a následně bych to popíral, dělal bych z ní blbce. Říkala by si: "Proč ze mě táta dělá blbce, když se tváří, že jsem ho nevylekala, i když jsem ho vylekala?" Nebyl bych k ní upřímný a dceru bych tímto učil, že taky nemá dávat najevo své pocity, že má popírat evidentní pravdu. Nebo by si to mohla uvědomit a říct si, že se takhle hloupě nikdy chovat nebude. Ale moje autorita by dostala slušně na frak.
3. Byla by zklamaná. Pravým důvodem není vylekat mě, skutečným důvodem je vnitřní potřeba dcery ověřit si vlastní hodnotu a schopnost mít moc. Kdybych to popřel, její potřeba by nebyla naplněna, i když viděla něco jiného. Jejímu sebevědomí by to neprospělo a do života by si mohla odnést, že raději by neměla nic zkoušet, protože to "nemá cenu".

Někdo by mohl namítnout, že přece nemůžu nechat dítě, aby mělo nade mnou moc, že by mi jednoho dne přerostlo přes hlavu. Je to přesně naopak. Tohle je jenom hra. I když hra na moc. Dítě se učí, jaké je to mít moc a uvědomuje si díky tomu vlastní hodnotu a získává sebevědomí. Touto hrou je jeho potřeba moci naplněna a nebude se domáhat moci v jiných situacích.

Mohl bych dceři začít nadávat. Rozumím tomu. Dostal jsem se do stresové situace. Limbický systém s amygdalou v čele převezme kontrolu nad mým rozumovým rozhodováním a přejdu do útoku. Vlastně do protiútoku. Jak to ale bude působit na dceru?

1. Vyleká se a dostane strach. "Vždyť jsem nic tak hrozného neudělala, aby po mně táta musel řvát…" Moje reakce by jí přišla nepřiměřená. Chtěla si jen hrát (na vědomé úrovni). V nevědomé úrovni mohla chtít získat moc. O té už jsem psal v předchozí části.
   Protože ale přišla nepřiměřená reakce, může se raději stáhnout do sebe a už nikdy nic podobného nezkoušet. Nebo naopak při první příležitosti, kdy narazí na někoho slabšího, si vyzkouší moc na něm. Když zjistí, že to funguje a ten pocit moci jí zachutná, je na nejlepší cestě stát se šikanistkou a agresorkou. A to já nechci. Ani vystrašenou puťku, ani agresivní tyranku. Chci, aby z mé dcery vyrostla sebevědomá žena.
2. Naštvala by se. "Táta vůbec nechápe, že jsem si chtěla jenom hrát! Nikdy na mě nemá čas a když si s ním začnu hrát, tak mě akorát seřve. Můžu být vlastně ráda, že mě ještě nějak nepotrestal." a odejde zaraženě do svého pokojíčku.
3. Vystrašilo by jí to. "Táta mě vůbec nemá rád, když po mně pořád jenom křičí…" Vznikla by jí rovnice "chci si hrát = je to špatně". Umím si představit, že tato rovnice ji může do budoucna poznamenat i při navazování vztahů.
4. Bude mít strach jakkoliv se projevit před partnerem, aby jí to nevyčetl. Bude v křeči a nebude si vztah užívat. Když se takový vztah rozpadne, příště to už raději nebude zkoušet. Nebo se stane obětí nějakého tyrana. Přijme současné chování táty jako standard a dovolí partnerovi, aby ji ovládal. Nechci, aby mé dceři kdokoliv ubližoval. Chci, aby si našla  partnera, s kterým jí bude fajn a bude se radovat ze života.

Zareagoval jsem, jak to cítím. Dal jsem průchod mým emocím. Přiznal jsem, jak jsem se vylekal. Dokonce jsem dceru pochválil, jak se jí parádně podařilo mě nachytat. Užíval jsem si její radost.
Přistoupil jsem tedy na její hru. Ostatně je to taková naše společná hra. Ne vždy se jednomu podaří toho druhého vylekat. To se pak raduje ten nepolekaný a lekač může spřádat plány, jak to příště udělat lépe.

Co si z toho může dcera vzít pro život? Nebude se bát projevit. Bude si umět hrát. Nebude brát život tak úplně vážně. Přesto bude dostatečně sebevědomá a nebude se bát říct svůj vlastní názor.

PS: Jen silní si mohou dovolit občas projevit slabost. Slabí musejí pořád něco dokazovat sobě nebo svému okolí.