Podvědomí, silnější než vůle

Každé ráno si dávám kondiční procházku. Hned po probuzení se obleču a vyrazím na tříkilometrovou svižnou procházku.

Během té půlhodinky se několikrát myšlenkami vrátím v čase do dětství. Ne jen tak sám od sebe, ale každá vzpomínka má svůj spouštěč:

• ranní chlad a počáteční ztuhlost => vzpomínka na nádherné chvíle na pionýrském táboře, kde každý den začínal rozcvičkou a každá rozcvička začínala během do lomu a zpátky;
• zvonění kol vlaku o železniční koleje kdesi v dáli => prázdniny u dědy a babičky na chalupě, kdy lokálka v protějším kopci vozila dělníky do zbrojovky a zpátky;
• kokrhající kohout => chvíle po probuzení na téže chalupě  a lahodná snídaně;
• zpívající ptáci => okamžiky na hlídce na táboře nebo ve stráži na vojně, kdy příroda už jasně dávala najevo, že je tady nový den;
• rozjasňující se obloha => romantický pohled na východ slunce nad Římem po náročné noční plavbě jachtou po Tyrhénském moři.

Každý máme v sobě naprogramované stejné vzorce. Každý ty svoje.

Bohužel nejen ty pozitivní, příjemné, ale i ty negativní, a provázejí se na každém životním kroku. Často si je ani neuvědomujeme a jenom si říkáme, proč se nám to nebo ono děje. Díky vzorcům z dětství si přisuzujeme naše vlastní schopnosti a dovednosti. Zejména ty, které nám komplikují život.

Kde se v nás ty vzorce vzaly? Naprogramovali nám je rodiče. Svými slovy nebo chováním a činy. Tak jako například mně. Jako bych zase slyšel mého otce:

• to jsi tak hloupý, že na to nedokážeš přijít sám;
• mě taky nikdo nevodil za ruku;
• jak chceš v životě něco dokázat, když tohle nevíš;
• a další a další…

Přestože to vím a vím, že není nic špatného na tom říct si o pomoc, raději budu půl dne hledat řešení problému sám, než bych někoho požádal o pomoc nebo radu a měl vyřešeno za pět minut.

Naštěstí mám kolem sebe spoustu lidí ochotných pomáhat a podporovat, ale i tak mám vždycky divný pocit, když za nimi jdu žádat o radu nebo pomoc. Mám pocit, že je obtěžuji.

Dalším extrémem je pak přílišná vděčnost. Když mi někdo pomáhá s něčím, s čím jsem zápasil několik let sám, a vidím teď progres, který se při mém snažení nedostavoval, moje vděčnost nezná mezí. I když za tu práci regulérně platím. Tak moc mám někde v hloubi mé mysli naprogramované, že všechno musím zvládnout sám, bez cizí pomoci.

Kolik takových vzorců si každý v sobě neseme? Kolik různých spouštěčů vyvolá automatickou reakci na konkrétní situaci. Dost možná si říkáme, že tak ani nechceme reagovat, ale je to silnější než my. Nemůžeme si prostě pomoct.

Výrazné je to zejména při výchově dětí. Interakce s dětmi jsou na denním pořádku a i my jsme byli dětmi a zažívali jsme to samé. Naše děti umí dokonale zvědomovat naše staré rány a jitřit je. My pak jako rodiče reagujeme podrážděně, protože se nám vrací prožitky z dětství:

• buď jako frustrace z kdysi a doposud neuspokojené potřeby
• nebo jako vzorec chování, který jsme převzali od našich rodičů.

Přitom bychom chtěli situaci řešit jinak, ale nedaří se nám to.

Už to, že nad tím přemýšlíte, je krok správným směrem. Druhým krokem může být rozšiřování  vědomostí a hledání inspirace, jak to dělat jinak. Inspirovat se můžete například mým ebookem: SEDM MÝTŮ ve výchově dětí.