Mýtus o výchově dětí č. 9: Dítě nemá důvod lhát

Rodiče sami vytvářejí svět, kde je zamlčování a předstírání běžné, společensky přijímané – a dětem vlastně říkáme: „Když dospělí lžou pro klid a pohodlí, je to v pořádku.“ No není. A děti to velmi rychle okoukají.

Přistihli jste dítě už několikrát při tom, že si vymýšlí nebo něco zatajuje – a přemýšlíte, kde se to v něm bere? Nejste v tom sami. Většina rodičů si někdy povzdechne, že „nevychovali dítě ke lhaní“, a přesto se to doma děje. A právě tady přichází první rána do zažitých pravd:
Možná že jste děti ke lhaní opravdu přivedli. Ne vědomě. Ne záměrně. Ale příkladem. Protože děti nás mnohdy neposlouchají. Dívají se na nás.

Mistrná škola lhaní: sliby. „Přijdu hned.“ „Až dovařím, tak si s tebou půjdu hrát.“ „Zítra určitě zajdeme do kina.“ Znáte to. A znáte taky ten moment, kdy to nedodržíte… a říkáte si, že to přece není taková tragédie? Jenže pro dítě je to slib. A slib je pro něj posvátný – chvíli věří, že ano, pak začne tušit, že spoustu věcí dospělí prostě neplní. A pak? Přijme to jako normu. Lhát nebo nedodržet slovo? Není přece nic nenormálního…

Velkou roli hraje i strach – strach z trestu, z výbuchu emocí, z toho, že zklamou. Někdy děti lžou právě proto, že vám nechtějí ublížit, protože vás milují a bojí se vaší reakce. A někdy prostě nechtějí nic vysvětlovat. Lhát jim připadá jednodušší než se otevřít a riskovat výsměch, kázání nebo zlost. Přitom my bychom měli být právě ti, za kým můžou přijít s každou nepříjemnou pravdou. Vždycky.

A víte co? Lhaní u dětí není vždy lež. Někdy je to jen jiný úhel pohledu. Co když si dítě zapomnělo přesně vybavit situaci? Co když mu jeho interpretace dává smysl a ono netuší, že je v „omylu“? A co když jen touží po uznání nebo pozornosti a smyšlený příběh je pro něj způsob, jak si o to říct? Nevidím v tom zlo. Vidím v tom volání po kontaktu, respektu a pochopení.

Proto mám pro vás jako rodiče jednu jednoduchou zásadu: nelhat. A když už nic jiného – netrestat dítě za každou nepravdu jako by to byla největší životní zrada. Mluvte s nimi. Vypravujte jim, co to ve vás vyvolalo – že vás to třeba zamrzelo, že vás to mrzí. Ale neponižujte, nebuzerujte. Když se dítě necítí bezpečně, žádná výchovná rada nefunguje. Výchova není o kontrole. Je o vztahu.

A jak na to prakticky? Vy jste skvělí, že vůbec čtete takhle daleko. A teď zkuste: upřímně chválit dítě za pravdu, i když je nepříjemná. Naslouchat víc, mluvit méně. Dát dětem prostor říct věci po svém. A budovat takový vztah, ve kterém ani nemá smysl si lhát – protože pravda se bere jako přirozená. Co myslíte, jak by se změnila vaše komunikace, kdyby děti věděly, že za pravdu nehrozí trest, ale pochopení?