Z čeho toto přesvědčení vychází?

Z našich vlastních pocitů? Ty se vzaly kde?

Co jsou to za pocity?

Vynechme teď „skutečnou“ únavu životem a pojďme hledat kořeny tohoto mýtu v našem dětství.

Svoboda je přirozený lidský pud

„Za lásku bych dal život. Ale pro svobodu obětují i lásku.“ (Šándor Petöfi, maďarský básník)

Svoboda neznamená, že si může dítě dělat cokoliv, co se mu zachce. To nemůže nikdo. Svoboda znamená možnost rozhodnout se, co dělat budeme nebo nebudeme.

Slyším vás: to přece nejde, aby dítě nemuselo nic dělat. Každý má nějaké povinnosti!

Souhlasím s Vámi. Není ale lepší, když dítě bude pomáhat a plnit si nějaké ty povinnosti, protože chce a ne proto, že musí?

Jak ho ale přinutit, aby chtělo?

Jednoduše. Naším příkladem. Vychováváme totiž příkladem.

Vychovávat příkladem není ten nejlepší způsob, jak dobře vychovat děti. Je to jediný způsob. (parafráze citátu Alberta Schweitzera)

Pokud dítě o něco požádáme a ono to neudělá, zkusme zapátrat v paměti, jestli jsme někdy dítěti něco neslíbili a vykašlali jsme se na to. Pokud ano, vysvětlení dětského ignorování je na světě.

To ale ještě pořád nejsme u kořenů našeho omylu…

Malá odbočka – jak využít slib ke znásobení důvěry dítěte

Když po mně dcera chce něco, co není možno vyřešit hned, ale potřebuji na to nějaký čas, několik dnů, domluvím si termín, ale nenechám to na poslední chvíli.

Například dceři v úterý slíbím, že do soboty jí opravím lampičku. Termín dávám takový, abych měl jistotu, že ho dodržím. Slib daný dítěti je totiž posvátný. Nečekám ale do soboty a už ve čtvrtek lampičku opravím. Má to hned několik pozitiv:

• nejsem ve stresu, že mi do toho v sobotu něco vleze a já lampičku nestihnu opravit
• posílil jsem svou rodičovskou autoritu a důvěru dcery ve mne
• dcera je potěšena, že má lampičku dříve, než čekala

Nebojte se odmítnutí

Dítě musí přijmout úkol za svůj – svobodně se rozhodnout.

Může se tedy stát, že odmítne. Je však velká šance, že už jenom možnost říct „ne“, bez obav z trestu, způsobí, že dítě bude souhlasit. Jeho potřeba svobody byla naplněna a projeví se další přirozený pud a tím je potřeba být užitečný ve společenství, ve kterém žijeme. A tím je v tomto případě rodina.

Proč tedy rodiče mají potřebu dítě kontrolovat? Tvrdošíjně trvat na svém.

Protože mají strach z odmítnutí.

Kde se vzal ten strach?

Pramení z odmítnutí v dětství. Je za tím nenaplněná potřeba rodičovské pozornosti a lásky. Je to důsledek toho, že rodiče na nás neměli čas. Všechna ta odmítnutí se v nás hromadila a nemohli jsme s tím nic dělat.

Že si to nepamatujeme, neznamená, že se to nestalo. Máme tendenci vytěsňovat nepříjemné prožitky a překrýt je pozitivním nebo aspoň neutrálním příběhem.

Teď už s odmítnutím něco dělat můžeme.

Teď už jsme „rodič“, tak budeme děti nutit, ať udělají, co po nich chceme. Začarovaný kruh se uzavírá. Jedeme ve vzorci: požadavek – vzdor – stres – zklamání – bolest. Čím větší bolest, tím větší důraz a vynucování si splnění požadavku.

Co můžeme ztratit? Nic.

Pojďme to zkusit jinak!

Nepotřebujete k tomu ani moc odvahy. Odvaha je schopnost něco udělat, i když máme strach.

Nechcete-li překonávat strach, nemusíte. Stačí jednodušší přístup. Nepřekonávejte strach, jen ho propusťte. Stačí, když Vám to bude jedno.

Co nejhoršího se může stát, když necháme dítě svobodně rozhodnout, necháme ho udělat to po svém? Stane se jedna ze dvou věcí:

• odmítne nás, ale s tím už si přece umíme poradit – půjdeme na to silou, takže se nic nestalo a jsme zpět ve starých zajetých kolejích
• dítě nám vyhoví – a ejhle, funguje to!

Je docela pravděpodobné, že ze začátku dítě bude odmítat. Nebude dělat, oč jej požádáme. Vytrvejme. Není to totiž důkaz toho, že to nefunguje. Dítě si jenom užívá nečekaně nabyté svobody. Až si ji dosyta užije, začne nám vycházet vstříc. Začne dělat, co po něm chceme, aniž bychom ho museli nutit.

Začne fungovat vzorec:

prosba (& respekt) => svobodné rozhodnutí => laskavá spolupráce

Co když to nebude fungovat?

Náš život je přesně takový, jaký si myslíme, že je.

Pokud očekáváme, že dítě se na všechno vykašle, je vysoká pravděpodobnost, že se na to opravdu vykašle. Já raději očekávám, že dcera splní to, na čem jsme se dohodli.

Že je to „ezo“? Není důležité, jestli tomu věříte nebo ne. A co na tom, že i vědci zabývající se kvantovou fyzikou zjišťují, že věci se dějí tak, jak očekáváme…

Dejte dětem důvěru. Vím, není to jednoduché. Chce to notnou dávku odvahy. A odvážnému štěstí přeje.

Nevíte, jak to použít ve vaší konkrétní situaci?

Napište mi a společně se na to podíváme.