Respektující výchova neznamená, že si dítě může dělat cokoliv, co se mu zachce. Ani to, že musíme dětem ve všem vyhovět.

Respektující výchova znamená, že dítěti budeme naslouchat a respektovat jeho potřeby a požadavky. Nemusíme je však splnit. Jde o to, jakým způsobem dítě odmítneme a v jakých situacích.

Rozlišujeme dva případy:

• dítě se dožaduje  pozornosti rodičů, proto se vzteká, brečí, zlobí
• dítěti se něco nepovede a vztekne se, porve se s jiným dítětem na pískovišti

To jsou diametrálně rozdílné situace.

V prvním případě si dítě říká o pomoc.

Protože je malé, jsou jeho komunikační možnosti omezené, tak to řeší pláčem, křikem, vzteká ním se. Čeká, že mu rodič pomůže. Potřebuje jeho lásku a pozornost. Ignorovat dítě je jako nedat napít žíznivému na poušti.

Větší dítě už se dokáže vyjádřit slovy a my rodiče tak můžeme snáze komunikovat a poznat, jestli se dítě dožaduje naší pozornosti, jestli chce, abychom ho vyslechli, nebo chce něco jiného.

V druhé situaci řeší dítě nějaký problém a zvládá to.

Nejlépe jak dovede. V tu chvíli je zbytečné, vlastně nežádoucí, aby rodiče zasahoval.

Jen se pozorně podívejte, co se stane krátce poté, co se dvě děti přetahovaly o kyblíček a házely po sobě písek. Za chvíli si hrají, jako by se nic nestalo. Žijí přítomným okamžikem. Něco se stalo, nějak to řešily, nějak to dopadlo. Jede se dál. Nevracejí se do minulosti. Dál si hrají i s tím dítětem, které mu vzalo kyblíček.

Kéž bychom toto my dospělí uměli…

Když v takové chvíli zasáhneme, dáváme dítěti najevo: neumíš se o sebe postarat, potřebuješ moji pomoc. Časem tak dítě přestane situace řešit, protože je naučené, že přijde maminka a vyřeší to za něj.

Co se ale stane v pozdějším věku, když maminka nebude nablízku? Nebude si se situací vědět rady a bude ztracené. A bude vypadat jako přecitlivělé. Přitom ho maminka odnaučila řešit si konflikty a zvládat nepříjemné situace…

Kdy děláme dítěti medvědí službu?

Úkolem rodiče není chránit děti před sebemenší nepříznivou situací nebo jim ve všem vyhovět. Je potřeba, aby děti občas narazily, aby zjistily, že nebude vždycky po jejich. Máma není ani služka, která udělá první poslední, jen aby se dítě nevztekalo, neplakalo. To pak vede k rozmazlenému a dítěti. Můžeme dítě odmítnout a dá se to udělat laskavě a přijmout dětské emoce, které budou následovat.

Dítě taky zkouší, kde jsou hranice, jestli ho maminka dokáže ochránit, když půjde do tuhého. Proto vznáší nové a nové požadavky nebo odmítá cokoliv, co mu maminka nabídne. A úkolem maminky je nebýt za služku, nedělat všechno proto, aby ji dítě mělo rádo. Jejím úkolem je nastavit mantinely a laskavě odmítnout.

Nemusí se v žádném případě bát o lásku dítěte. Děti svoje rodiče milují bez ohledu na to, jak se rodiče chovají. Rodiče jsou pro děti jako bohové. Nemusíte se bát, že byste přišla o lásku svého dítěte, když mu nevystrojíte už pátou verzi oběda.

Chápu, že jste se jako dítě naučila, že lásku druhých si musíte zasloužit, a proto děláte pro dítě první poslední a plníte nesmyslné požadavky. To nevede k lásce a otroctví. Z dítěte se stává otrokář. Takže až si příště dítě bude vymýšlet a dožadovat se lízátka u pokladny v obchodě, nemusíte to hned dát do košíku. Tím nezískáte více lásky od dítěte. Tu už máte.

Děti v (ne)bezpečí

Stejně tak je potřeba děti připravovat na různá nebezpečí, s kterými se v životě mohou setkat – auta na silnici, potok nebo řeka, oheň, horká plotna a podobně. Děti před takovým nebezpečím neochráníme tak, že je od nebezpečí budeme držet co nejdál. Ani královským rodičům Šípkové Růženky se to nepovedlo. Jak reagovat, když dítě dělá něco nebezpečného, se dozvíte ve webináři, který najdete spolu s dalšími patnácti webináři a dalším obsahem na Herohero.

Kde se tedy berou přecitlivělé děti?

Těch příčin vidím několik a je to téma na více než jeden článek. Sledujte tedy můj profil a určitě se k tématu dostanu.