Chválit nebo trestat?

Na základě čeho je dítě buď pochváleno nebo potrestáno? Podle toho, jak se chová, co provede, co udělá nebo naopak neudělá, řeknete si. To zní logicky, jenže je to na rodičích. Od první chvíle.

Rodiče rozhodují o tom, jestli dítě bude pochváleno nebo potrestáno. Nejen tím, že činnost dítěte vyhodnotí a vynesou rozhodnutí, ale i tím, jaké připraví pro dítě podmínky. Následující řádky nebudou o tom, jak a za co dítě chválit nebo trestat, i když i to má jistá úskalí (oprávněnost a smysl – lichotka nebo bezmezný neopodstatněný obdiv nejsou ochvala; podstata pochvaly nebo trestu – hodnotíme, co dítě udělalo a ne jaké je; přiměřenost a další aspekty). Rodiče o tom mohou rozhodnout ještě před tím, než dítě něco udělá.

Rodič může čekat na každou příležitost, aby mohl dítě potrestat. Nejen přísnými pravidly a radikální stupnicí trestů, ale napříkald i tím, že dítě bude na každém kroku sledovat a čekat na jeho „chybu“, za kterou bude následovat trest. Dítě tak ale bude žít v trvalém stresu, protože neví, kdy a a co bude příště zase potrestáno. Jeho život je jako chůze v minovém poli se zavázanýma očima. Tento stres, ať už trvalý nebo často se opakující, zanechá na dítěti dlouhodobé následky. Dítě si tak do života může přenést strach cokoliv dělat, protože je zvyklé, že „za všechno“ je potrestáno. Nebude mít odvahu ani chuť zkoušet nové věci, protože bude mít strach z neúspěchu a z následků.

Druhý extrém, kdy je dítě pořád jen chváleno za sebemenší drobnost, taky není ideální, protože dítě nabyde dojmu, že cokoliv udělá je hodno pochvaly. Pro budování kvlaitního vztahu s dítětem a i pro jeho další rozvoj je vhodné nečekat na příležitosti trestat, ale spíš ty příležitosti omezovat. Tím nemyslím, že je potřeba dítěti umetat cestičku života, aby na ní neklopýtlo. Život není fér a je dobré na to dítě připravovat. 🙂 Mám na mysli přístup „když to zvládneš, dostaneš odměnu“ místo přístupu „když to nezvládneš, budeš potrestán“.

Nějaký konkrétní příklad? Kdybych věděl, že moje dcera je nedochvilná a pořád jí ujíždí autobus do školy nebo že nesleduje čas (mimochodem, tohle se stává každému, když dělá činnost, která ho hodně baví a zabere se do ní – říká se tomu stav flow), pak nenastavím pravidlo „když přijdeš pozdě domů z venku, máš týden zaracha“ nebo něco podobného. To si pak dcera vyslouží trest, jen co vytáhne paty z domu. A časem se stane jedna ze dvou věcí: 1. dcera nakonec raději přestane chodit ven, protože nechce být pořád trestána; 2. bude chodit domů ultra pozdě, aby si to jednou za čas venku užila, když už bude tak jako tak potrestána. A ani jedna varianta se mi nelíbí – v dnešní době jse rád, že dcera nesedí furt doma na mobilu, a ani nechci aby se po večerech někde toulala.

Proto se s ní raději domluvím, že kdyby nestihla přijet domů včas, protože jí ujel autobus nebo se zapomněla s kamarádkami, ať mi napíše esemesku nebo zavolá. Ne proto, že se musí hlásit, ale proto abych neměl strach a věděl, že je v pořádku – což jí takhle taky vysvětlím. Jaký je výsledek při tomhle řešení? Dcera je v klidu, že se nic nestane, když přetáhne termín pro návrat, a já jsem v klidu, že mi dcera dá vědět, kdyby se něco dělo. Dokonce se může stát, že přijde domů i dříve, než jsem určil – kamarádky šly taky domů nebo prší nebo cokoliv jiného. Kdybych měl nastavený režim „trestu“, tak by se raději toulala venku nebo seděla na schodech do baráku, jen aby přišla naschvál pozdě – vždyť už je na ten trest zaracha zvyklá…

A kde je ta pochvala z titulku tohoto článku? Pochvala je i to, že se na dceru usměju, když přijde domů – dám najevo radost, že dcera dodržela dohodu. Děti totiž chtějí dělat rodičům radost, jenom je to musíme naučit…