Dítě není partner k diskusi. Uděláš, co jsem řekl, a hotovo. Pomůže domluva a výprask. Buď máš autoritu nebo nemáš. Se zpovykaným frackem se nediskutuje.
Tohle jsou argumenty rodičů, kteří vychovávají přísně. Tihle rodiče chtějí, aby je dítě poslouchalo, aby dítě bylo zodpovědné, aby se v životě neztratilo. Přesto nejméně polovina těchto rodičů přiznává, že je na ně dítě drzé, neposlouchá je a dělá si stejně, co chce. A ta druhá polovina to zjistí časem taky. Takže tenhle přístup nefunguje.
V tomto článku se věnuji tomu, proč to nefunguje a jaké to má dopady na rozvoj dítěte. Uvažujete o tom, že si budete šetřit vaše hlasivky i nervy? Zajímá vás, proč vás dítě neposlouchá? Čtěte dál…
Pokud rodiče používají příkazy, rozkazy, výhrůžky trestem a křik jako základní výchovný prostředek mohou docílit toho, že je dítě poslechne. Jenže to není proto, že by měli rodiče autoritu. Naopak, dítě poslechne, protože má strach.
V tom okamžiku je rodič spokojený, protože dítě poslechlo. Jenže časem křik přestane účinkovat, protože si na něj dítě zvykne. Tak rodič začne křičet ještě více a přidá výhrůžku nějakého trestu. A dítě tentokrát poslechne. Rodič je spokojený: to jsem si to ustál, nevyměknul jsem, stačí pohrozit zákazem nějaké oblíbené činnosti a dítě šlape jako hodinky.
Po čase je tady problém zpět. Dítě si totiž už zase zvyklo na věčné řvaní a smířilo se i s tím, že nemůže chodit ven nebo se věnovat něčemu, co ho baví. Rodič si řekne: „příkazy, křik a tresty doteď fungovaly, tak to použiji zase. A když je to tak účinné, tak holt musím křičet ještě více, aby to zase fungovalo.“ A vůbec si neuvědomí, že to vlastně nefunguje.
Dokonce se začne stávat, že dítě neposlechne. Prostě rodiče bude ignorovat a stane se z něho onen v úvodu zmíněný zpovykaný fracek…
Nejednoho rodiče napadne: „Co z toho mého nevychovaného spratka bude?“. Výchovný přístup, kdy je poslušnost vynucována příkazy, zákazy, křikem a tresty, vede často k tomu, že z dítěte vyroste tyran a násilník.
Dítě se totiž naučí, že cokoliv chce, si musí vynutit silou – nekompromisním trváním na svém požadavku, výhrůžkami, násilím. Samozřejmě, že je dobře, když je dítě sebevědomé a umí si jít za svým. Jenže v tomto případě jde dítě přes mrtvoly“ – sobecky bez ohledu na to, jestli způsobí újmu někomu jinému. Rodič se pak nestačí divit, když si ho zavolají do školy, protože jeho dítě napadá ostatní spolužáky a je agresivní. Říká si, že to není možné, protože doma poslouchá. Jenže možné to je. Protože rodič takovému chování dítě naučil.
Agrese získaná tímto výchovným přístupem – se obrací i proti rodičům. Nebojte se. Případy, kdy puberťák zbije svoje rodiče nejsou zas tak časté. Zato rodiče batolat si často stěžují, že dítě se po nich ohání a chce je bouchnout, někdy i bouchne. I to batole to rodiče naučili…
Má to i důsledky v krátkodobém horizontu. Dítě se naučí poslouchat jenom, když je „pod dohledem“, ale když je samo, stejně si dělá, co chce, bez ohledu na rodiče. A celkem úspěšně pak i později bude ignorovat autority. Takže rodič, který chce, aby ho dítě poslouchalo, si nakonec stejně dělá co chce, a rodič vlastně ani neví, co jeho dítě dělá, když ho rodič nevidí…
Chcete, aby vás dítě poslouchalo a respektovalo? Jakou chcete být pro dítě autoritou? Formální, která sama rozhodla silou a svým postavením, že je autorita, a dítě vás nerespektuje? Nebo přirozenou, kdy dítě samo projevuje respekt a lásku? Respekt ani láska se totiž nedají vynutit, dají se pouze získat… Chcete zlepšit váš vztah s dítětem?
Napište do komentářů.
PS: Jen silní si mohou dovolit občas projevit slabost. Slabí musejí pořád něco dokazovat sobě nebo svému okolí.