Když děti doma neuklízejí…

Neustále musíte děti nutit, aby uklízely? A děti na to neustále kašlou? Děláte všechno sami a připadáte si jako služebnictvo a ne jako rodič? Už nemáte sílu to řešit?

Jestli vám připadá, že čím víc na děti křičíte a čím víc je nutíte, tím méně děti poslouchají a tím vice na všechno kašlou, je nejvyšší čas na změnu! Jenže na jakou změnu? Máte snad po nich křičet ještě víc a více je případně trestat za neuklízení. Vůbec ne, tohle přece nefunguje, jak už jste zjistili.

Co to tedy zkusit obráceně? Ne tak doslova, to by si někdo mohl vyložit tak, že nebude dětem říkat nic a nebude je nijak úkolovat a děti začnou uklízet samy. Na to bych nespoléhal.

Spoléhám na změnu přístupu k dětem.  Co jim rodiče vlastně říkají tím, že po nich pořád jenom něco chtějí, nutí je do domácích prací, křičí po nich a trestají je? Děti to vnímají tak, že rodiče se o ně vůbec nezajímají a jenom otravují.

Představme si situaci, kdy rodič přijde k večeru z práce domů utahaný a doma je nepořádek. A hned ode dveří začne křičet na celý byt a nadávat. Cítí se být v právu, nepochybně. Jenže co slyší děti? Sotva máma, táta přijdou domů, furt jenom po mně řvou, ještě mě ani nepozdravili. Já se tak těšil, až přijdou domů, abych jim řekl, jaký jsem měl den, co jsem dělal a tak… Vždyť tu není zase takový nepořádek, proč rodič tak vyvádí, že to tu není špígl nígl? Podle mě tady je uklizeno!

Znáte to? Zažíváte to? Říkáte si teď, že máte přece právo chtít mít doma uklizeno? Dovolím si mírně provokativní otázky: „Kde se to právo rodiče požadovat uklizený byt vzalo? Protože je rodič? Co když dítě má právo neuklízet? Proč? Protože je to dítě?“… 🙂

Problém není v tom, jestli je nebo není uklizeno ani co kdo vnímá jako úklid nebo nepořádek. Zádrhel je v komunikaci. Rodič v tu chvíli totiž řeší sebe a svoje pocity a potřeby a dítě zcela ignoruje. To je přirozené, každý člověk má v prvé řadě na mysli uspokojování vlastních potřeb.

Tak toho pojďme využít! Využijme právě těch přirozených potřeb, které má každý člověk, děti nevyjímaje.

Než budete pokračovat ve čtení, musím upozornit, že níže popisovaný způsob nefunguje v případě, že je použit jako manipulace. Funguje pouze v případě, kdy rodič vědomě změní přístup k dětem a začne je vnímat jako rovnocenného partnera. Tak pojďme na to! 🙂

Slušně a s respektem požádejte dítě, aby Vám pomohlo, a zdůvodněte to. O účinku slova „protože“ jsem se zmiňoval už v mých dřívějších článcích.

Buďte co nejvíce konkrétní a vysvětlete mu, jak si představujete výsledek. A taky mu řekněte, proč to chcete. Dáte mu tak najevo, že to po něm nechcete jen proto, abyste ho „buzerovali“, ale má to konkrétní důvod. Kromě toho, že řeknete, proč je to dobré pro vás, zdůrazněte, jaký prospěch a užitek ze splnění úkolu budou mít dítě.

Dejte mu důvěru a povzbuďte ho. Pochvalte ho za splnění úkolu. Nevadí, že to není přesně podle vašich představ. Dítě to udělalo nejlépe, jak umělo. Neopravujte to a nepředělávejte to po něm.

Když to nesplní, hned ho nekritizujte a nenadávejte. Nejdříve se zeptejte, co ho vedlo k nesplnění úkolu, a pak to s ním proberte. Naslouchejte a sdělte vaše pocity.

Proč tenhle přístup funguje?

1. Respektujete dítě a dítě pak může respektovat vás.
2. Člověk, děti, taky, mají potřebu mít kontrolu nad svým životem a rozhodovat sami o tom, co budou nebo nebudou dělat. Situace, kdy děti nesplní úkol daný rodiči, by vydaly na samostatný článek… Nechejte dítě, ať se samo rozhodne, že vám pomůže. Kromě toho, že dítě tak vnímá, že je respektováno a může se samo rozhodovat, co bude dělat, získáte významný argument: „sám jsi přece řekl, že to uděláš…“ 🙂
3. Je přirozené, že člověk chce pomáhat svým blízkým a dělat jim radost, a děti pomohou s domácími pracemi (když se mohou samy svobodně rozhodnout), aby udělaly rodičům radost.
4. Když dítě pochválíte, dáte mu najevo uznání. Každý člověk baží po uznání. A když ví, jakým způsobem, toho dosáhnout, příště to udělá znovu.

A co když dítě doma neuklidí, nesplní své domácí povinnosti? Dokáže-li rodič být důsledný, je to docela jednoduché: „Milá dcero, milý synu, protože jsi doma neuklidil, jak jsi sám slíbil, musím teď uklízet já a nemám už čas a sílu se ti věnovat. Jestli máš hlad, najdi si něco k večeři v ledničce. Přesto se na tebe nezlobím a mám tě ráda. Moc by mě potěšilo, kdybys mi příště pomohl a trochu to tady porovnal nebo aspoň nedělal další nepořádek.“

Možná si teď říkáte, že s dětmi jednáte přece slušně, hezky je požádáte, poprosíte a k ničemu to nevede? Takže nezbyde než abyste zase všechno udělali sami a děti se vám za zády smáli do očí? Problém je v té důslednosti, kterou jsem před chvílí zmínil. Respektive v nedůslednosti.

Pokud po dítěti něco chceme, např. aby si uklidilo v pokojíčku, a protože to dítě neudělá hned podle našeho očekávání, pustíme se do toho sami a jeho nepořádek v jeho pokoji uklidíme. Co tímto přístupem ale dítě naučíme? Že na nás může kašlat, když po něm něco chceme! Proč by dítě mělo udělat, co po něm rodič chce, když si to rodič za chvilku udělá sám? A nemusí to být jenom lenost, kterou v sobě objeví a udržuje při životě. Může si taky říkat něco ve smyslu: „rodiče mi nevěří, že to zvládnu; jsem neschopný, když to rodiče musí udělat za , …“ a podobně.

Jaký z toho všeho plyne závěr? Berte děti jako součást týmu, ve kterém jste Lídrem a děti jsou vašimi partnery, kteří pomohou dosáhnout vašich cílů.

Mějte děti rádi tak moc, že s nimi nebudete bojovat a nebudete je ani ovládat…

Jsem si vědom, že jeden článek nevystihne celou škálu situací, které se vyskytují, proto mám pro vás výzvu: Staňte se členy Facebook skupiny Výchova K Rodičovství a společně to probereme…