Jedenáctiletá dcera nemá co na sebe

Ani mně nepřekvapilo, když to oznámila. Vždyť je to ženská. Teda brzo už bude.

Jenže se z toho vyklubala stížnost, že nemá nic čistého a skoro všechno její oblečení čeká na vyprání. Ze začátku to vypadalo na slušnou slovní přestřelku plnou výčitek a nadávek. Nakonec se z toho vyklubalo rozšíření zodpovědnosti dcery a její spoluúčasti na chodu domácnosti.

Co jsem udělal, že místo hádky dcera se sama rozhodla, že bude doma více pomáhat? Skoro nic. Vlastně všechno. Všechno, co tvrdím, že je potřeba pro komunikaci s dítětem. Vyjádřil jsem pochopení pro její situaci, že je naštvaná, když nemá vyprané oblečení, a navrhl, aby to mámě řekla, ale ať počítá s tím, že máma může zapomenout. A aby se nestalo, že máma zapomene, nejlepší bude dát koš se špinavým prádlem k pračce, aby ho máma měla na očích a pak už nezapomene to dát do pračky.

První reakce byla podle očekávání emotivní a odmítavá: proč bych to měla nosit k pračce, to už si to můžu vyprat sama?! Přece stačí mamce říct! Nenechal jsem se strhnout k hádce a pokračoval jsem ve vysvětlování: „Chápu, že to mamce chceš jenom říct, ale sama víš, že to nefunguje. Nechci, aby sis sama prala, jenom přemýšlím, jak ti pomoct, když stávající systém nefunguje.“

Dcera ještě chvíli nasupeně mlčela a po chvíli, už mnohem smířlivěji, dodala: „Tak já si chci prát sama.“

Co jiného jsem mohl odpovědět než: „Dobře, jestli s tím souhlasí i máma. A pokud ano, tak ti nejdříve všechno ukáže.“

„Já si chci prát sama!“, trvala na svém.

„Jo, dobře, ty si to celé sama nachystáš, ale máma bude u toho a bude ti radit, ať to uděláš správně. Nezapomeň, že součástí vyprání je i pověšení prádla na sušák…“, uzavřel jsem diskusi.

Takže z doutnající hádky zcela klidnou komunikací dcera převzala na sebe další kousek zodpovědnosti. Ať je jí to v životě k užitku! 🙂