Když jde o život, jde všechno stranou

Každý rodič řekne: „Přece nenechám dítě vběhnout do silnice! Přece s ním o tom nebudu diskutovat?“ Souhlasím, samozřejmě.

Když jde o život, jde všechno stranou! Zachraňte dítě! A myslete na prevenci.

Nicméně ani tahle situace není tak černobílá, jak se někomu může zdát. Na následujících řádcích se podívám na různé varianty této situace a různé úhly pohledu.

Měli bychom správně vyhodnotit, jestli opravdu jde o život: opravdu právě teď v tuto chvíli jede auto a přejede dítě? Nebo momentálně nic nejede, ale je to silnice a auta po ní jezdí a někdy v budoucnu by mohlo dítě přejet? To jsou přece dvě naprosto odlišné situace.

V prvním případě chráníme dítě od nebezpečí, zachraňujeme mu život nebo zdraví. V druhém případě je to příležitost dítě vychovávat, seznámit ho s nebezpečím a naučit ho nebezpečí vnímat a vyhýbat se mu. Někdy ale dítě můžeme „naučit“ nebezpečí se vystavit a riskovat vlastní život. Nechtěně, samozřejmě. Tomu se věnuji v závěru tohoto článku.

V prvním případě, kdy zabráníme dítěti vběhnout pod přijíždějící auto, není na diskusi čas a prostor. Strhněme dítě z vozovky nebo mu silou zabraňme do vozovky vběhnout. To je ta snadnější část zvládnutí situace.

Teď je ještě potřeba zvládnout vlastní emoce! Umím pochopit, když v té opravdu kritické situaci rodič plácne dítě přes zadek (i když jsem odpůrce jakýchkoliv fyzických trestů). Ono totiž strach i hněv sílí v na stejném místě v mozku, které řeší emoce, ale do části mozku, kde je rozum, je to daleko. Takže strach o dítě se okamžitě přemění v hněv, za kterým následuje plácnutí přes zadek.

Když krizová situace pomine a po emocích přijde na řadu rozum, sdělme dítěti naše pocity. Že jsme se o něj báli, že ho máme rádi a bylo by nám smutno, kdyby se mu něco stalo. Důležité je to dítěti nevyčítat ani mu nenadávat ani ho netrestat! Dítě to neudělalo schválně. Nechtělo vběhnout na silnici, aby ho srazilo auto a zabilo ho nebo zmrzačilo. Možná se jenom zrovna chtělo rozběhnout nebo se nad něčím zamyslelo, něco ho zaujalo a nevnímalo blížící se nebezpečí. To se přece stává i nám dospělým…

Slyším ty hlasy: „Ale on to udělal schválně!“, „Ona se mi vytrhla z ruky, aby tam vběhla!“ Může být. To jsou právě ty případy, kdy to dítě udělá naschvál. Jak tomu předejít se dozvíte už v následujících odstavcích.

Pokud zrovna ale auto nejde, je to příležitost dítě naučit řešit tuhle situaci, která za určitých okolností může být nebezpečná. Strhnutím dítěte, když se nic neděje, protože nejede žádné auto, ale není učení. 

Proč dítě vbíhá do vozovky, když nic nejede? Nebo zůstane uprostřed cesty stát a nechce se hnout?

Nepodceňujme inteligenci a rozvoj dítěte. Třeba nám dítě chce ukázat: „Hele mami, tati, vidím, že žádné auto nejede, tak tady můžeme stát!“ Nebo se rozběhne do silnice, protože nám chce ukázat: „Hele, vidím, že nic nejede, tak můžu přeběhnout silnici!“ Taky nám to může udělat natruc, aby nás naštvalo, nebo to „jen tak zkouší“, co to s vámi udělá.

Nehrozí-li nebezpečí (dobře to rozlišujme, protože děti jsou vnímavé, a snadno před nimi budeme za blbce a ztratíme kus autority, pokud nám ještě nějaká zbyla), klidně, ale jednoznačně, vezmeme dítě ze silnice. Ovládnou-li nás emoce i v této klidné situaci, můžeme to s dítětem probrat (komunikace je základ vztahu): ty jsi chtěla vyzkoušet, jaké je to nebezpečné stát uprostřed cesty?; ty jsi chtěla, abych o tebe měla strach?; ty mi chceš ukázat, že jsi velká holka a zvládneš přecházet přes cestu, protože poznáš, že žádné auto nejede?

Nejlepší, co můžeme udělat, je dítě s nebezpečím seznámit:

• vysvětlit, že je to nebezpečné přebíhat přes silnici, když jede auto;
• vysvětlit, že je potřeba se rozhlédnout, jestli něco nejede;
• stoupněte si spolu na kraj chodníku u silnice, držte se za ruce a vnímejte společně průvan vzduchu z aut jedoucích okolo;
• vezměte hroudu hlíny a hoďte ji o nějakou zeď a vysvětlete, že je to podobné tomu, když auto narazí do člověka (nebo do dítěte);
• můžete i dát kus hlíny na silnici, aby dítě vidělo, co se s ní stane, když  přes ni přejede auto;
• najděte společně místo, kde je dobře vidět na obě strany a společně přejděte;
• nechejte dítě samotné, aby sito ve vaší přítomnosti vyzkoušelo: zastavilo se, rozhlédlo a řeklo, jestli můžete přejít.

Kdykoliv to dítě bude chtít znovu vyzkoušet, věnujte tomu čas a dopřejte dítěti možnost se učit přecházet přes silnici. Když bude chtít „ochutnat“ nebezpečí a stát u silnice, když projíždějí auta, stůjte tam s ním. Časem bude potřeba dítěte poznat nebezpečí uspokojena a přestane to vyhledávat. A vy jste v tu chvíli udělali maximum pro bezpečí vašeho dítěte při přecházení silnice.

Co se stane, když rodiče drží dítě dál od nebezpečí, když reagují přehnaně emotivně a nic nevysvětlí? Zakázané ovoce nejvíce chutná, zní moje jednoduchá odpověď. Dítě, kterého rodiče s nebezpečím neseznámili, se bude seznamovat samo. Tomu rodiče nezabrání. Je velmi pravděpodobné, že to dítě zvládne bez úhony. To je ta lepší varianta.

Ve vyhrocené situaci, kdy se rodič s dítětem hádá, se může dítě v návalu vzteku rozhodnout, že rodiče vytrestá. Vytrestá ho tím, že naschvál vběhne do silnice, když mu to rodiče nechtějí dovolit a ani neřeknou proč. Pak už bude pozdě na cokoliv.

Řešíte s vaším dítětem nějakou nebezpečnou situaci a nevíte si rady? Napište mi! Rád poradím.