Mají rodiče zasahovat do dětských šarvátek?

Co uděláte, když během dětské hry váš syn začne mlátit sousedovic holčičku?

Tohle nenechá v klidu snad žádného rodiče. Dost možná byste i vy odvlekli syna do vedlejšího pokoje, protože máte strach, aby během svého vzteklého mlácení holčičce neublížil.

Myslíte si, že máte problém vyřešen? V danou chvíli možná ano, ale nejspíš už z vlastní zkušenosti víte, že se situace může kdykoliv zopakovat v různých obměnách. Podstata však zůstává – když se dítěti něco nelíbí, reaguje vztekle a agresivně.

Jak se na vaši reakci dívá dítě?

Já se teď budu dívat na situaci očima vašeho vzteklého syna a podělím se o mé pocity…

• ta holka zkazila hru!
• zrovna když jsem vyhrával, tak řekla, že podvádím!
• jaké podvádění? Jsem prostě lepší!
• že nedodržuju pravidla? Je to moje hra a já to hraju takhle! Její smůla
• těšil jsem se, že vyhraju, že se pochlubím rodičům, a nic!
• je to hnusná holka!
• nejradši bych ji praštil…

Ve chvíli, kdy ji vzteky praštím, mě máma odtáhne pryč do vedlejšího pokoje

• nech mě, mami, já si ten problém vyřeším sám?
• ty si myslíš, že jsem neschopné malé mimino, že to musíš řešit za mě?
• ty ses spolčila s tou blbou holkou proti mně!
• jsi přece moje máma! Tak proč se mě nezastaneš?
• těšil jsem se, až se ti pochlubím výhrou, ale tebe to vůbec nezajímá!
• místo, abys mě vyslechla, mě trestáš, ani nevím, za co!
• já jsem oběť, to ta holka zkazila hru a může za všechno!
• nikdo mě nemá rád…

A hele, holčička si hraje s něčím jiným. Nebudu přece tady sedět sám, jdu si s ní hrát…

Proč si s ní zase hraje, když před chvílí by ji vzteky umlátil?

Rodiče nechápou, že se děti za chvíli zase spolu hrají.

Je to přirozené. Děti prožívají konflikty dost emotivně, ale taky docela rychle pominou. Zkuste někdy pozorovat děti na pískovišti. Bez toho vašeho dítka, samozřejmě – to byste nedokázali pozorovat nezúčastněně. 🙂

Všichni se všemi si krásně hrají a najednou křik, pláč, bábovičky lítají vzduchem, písek taky. Než stihnou rodiče zasáhnout, je po všem. Děti si zase hrají.

Jaká rada z toho vyplývá: nezasahujte zbytečně do dětských konfliktů. Je to součást jejich osobního rozvoje, potřebují to pro svůj další život. Když jim rodiče budou zasahovat do řešení sporů, nebudou umět v dospělosti komunikovat s ostatními. Velmi tvrdě narazí, protože nebude nikdo na blízku, aby to za ně vyřešil. Tak na to zase půjdou silou – v dětství mi to nedovolili, ale teď už můžu, tak vyzkouším, jestli to funguje…

Přece nenechám své dítě, aby mlátilo ostatní!

Co takhle ale odstranit příčinu místo věčného řešení důsledků?

Každému se stane, že je někdy nespokojený s průběhem událostí, když se vše nevyvíjí podle jeho představ. To máme společné. Lišíme se ale v tom, jak na tuhle situaci zareagujeme. Není to o tom, že někdo nemá emoce a někdo ano. Každý je má, jen někdo je umí dobře zpracovat, někdo méně nebo vůbec.

Emoce nejsou ani dobré ani špatné. Emoce jsou prostě součástí našich životů. Takhle k nim přistupujme. Prostě je přijměme. Připusťme, že naše děti mají důvod se vztekat. A když my rodiče dokážeme zareagovat v klidu, nepřiléváme olej do ohně. Když dáme dítěti najevo, že ho vnímáme a chápeme, že je naštvané, dítě má ideální příležitost se uklidnit. Musíme se ale vyhnout těmto častým chybám při reakcích na emoce dětí:

• neignorujme (beze slova ho odtáhneme pryč)
• nezveličujme (nadávky, křik, možná i plácnutí přes zadek…)
• nezlehčujme (nemáš důvod se vztekat)
• neodvádějme pozornost jinam (pojď, půjdeme se projít)

Když budeme dětem věnovat dostatek pozornosti a vnímat jejich pocity a přijímat, jsme na nejlepší cestě eliminovat vztek z našich životů.

Co tedy mám dělat??

„Jenže, jak to mám udělat?„, bývá první reakce rodičů. „Já vím, že bych měl/a reagovat jinak, ale ono je to silnější než já…“

Rozhodl jsem se ukázat rodičům kořeny jejich reakcí. Teprve když zjistíme, v čem děláme chybu, můžeme tuto chybu napravit. Do té doby jsme jak slepí v temném lese.

Proto jsem vytvořil Výzvu RODIČ 2.0

Přidejte se! Více se dozvíte TADY.