🤔 Problémy s naučením dítěte pomáhat s domácími pracemi nebo s čímkoliv jiným má dvě příčiny.

1. 🚫 Dětem jsme pomáhání znechutili 👶

Každé dítě chce pomáhat. Je to jeho přirozenost. Každý člověk chce být součástí komunity, ve které žije, a to se projevuje ochotou pomáhat a podílet se na společných činnostech. Být užitečný je další přirozená potřeba člověka. Obě tyto potřeby zcela přirozeně vedou dítě k tomu, že nám chce pomáhat.

😕 Bohužel, je to v době, kdy rodiče o pomoc dítěte nestojí, protože je dítě malé, neumí to, mohlo by si ublížit, zdržovalo by, nadělá víc nepořádku než užitku a podobně. Přitom nic z toho není pravda. Jsou to jenom myšlenky, které nám do hlavy nacpali druzí, nejčastěji naši vlastní rodiče. Vytvořili nám program, na jehož začátku jsou výše zmíněné námitky a výhrady, na jeho konci pak hádky s dětmi, jestli doma něco udělají.

⏳ Výsledkem prvotního odmítání je, že když se rodič po čase rozhodne, že je načase, aby dítě pomáhalo, dítě už na to kašle.

💫 Přitom čas strávený s dětmi je ta nejlepší investice do budoucna. Nejen, že se děti naučí pomáhat, když je hned od malička necháme zapojit se: 📚 – naučí se hromadu dovedností, které se jim v životě budou hodit 🏆 – uvaří oběd nebo uklidí byt, aniž bychom jim museli říkat ⭐ – získají dostatečné sebevědomí a budou se umět i v dospělosti pouštět do nových aktivit

👨‍👧 Pokaždé, když dcera uvaří oběd, poseká zahradu nebo pomůže s čímkoliv jiným, když ji požádám, vzpomenu si na to, jak to začalo. V kuchyni, jak jinak. I obyčejné přenesení talířů a příborů na jídelní stůl nebo vytahování nádobí z myčky stačilo. Že dceři namazání chleba trvalo „věčnost“ a byla namazaný i celý stůl? No a co? Žádný učený z nebe nespadl a dnes nemá problém usmažit řízky, uvařit „čínu“ a cokoliv dalšího.

2. ⛔ Nedáme dětem možnost svobodně se rozhodnout

🤔 Hluboce zakořeněný vzorec „když mě dítě neposlechne, trpí tím moje rodičovská autorita“ komplikuje rodičům výchovu dnes a denně. Mají pocit, že když dítě neposlechne, musí ho k poslechnutí donutit za každou cenu. V tu chvíli je to střet dvou osobností. Ano, i dítě je osobnost.

💡 Přitom je to přesně naopak. Když dítě neposlouchá, je to signál, že moc té rodičovské autority nemáme. Protože kdybychom ji měli, dítě by poslouchalo… 😉

✨ Jak tedy z toho ven, když už jsme prošvihli první fázi, kdy dítě chtělo pomáhat a my jsme pomoc odmítali? 🤝 Respektujte rozhodnutí dítěte, když řekne, že vám nepomůže.

❗ Ano, slyším to rozhořčení, že tak to přece nejde, co z dítěte vyroste, když nebude pomáhat, že vy jste taky museli pomáhat. A tady je zakopaný pes – i vy jste museli pomáhat. Co když to může být tak, že dítě chce pomáhat?

🦋 K lidským potřebám, které jsem zmínil v úvodu, přidám další potřebu: svoboda rozhodování. Představte si, jak byste se cítili, kdybyste se nemohli svobodně rozhodovat a dělali jste jen to, co vám někdo přikáže nebo dovolí. (Pro lásku položím život. Ale pro svobodu obětuji i lásku. (Šándor Petöfi, maďarský básník))

💭 Zapomeňte na chvíli na argumenty, že vy toho pro dítě děláte víc než dost, tak by dítě mohlo udělat něco pro vás. OK, je to sice výměnný obchod, který podle mě do nejbližších vztahů nepatří, ale budiž. Pak si položme otázku, kdo ten „obchod“ „podělal“? Kdo jako první nevyhověl tomu druhému. Vsadím se o cokoliv, že první, kdo nevyhověl požadavku byl rodič. Rodiče říkají dětem tak často „ne“, až to dítě přijme za své: když někdo něco chce, normální je odmítnout, nevyhovět.

🌟 Nevěšte hlavu, má to řešení.

Vyžaduje však notnou dávku odvahy od rodičů. 📝 – začněte vycházet dítěti vstříc a plňte jeho požadavky ❤️ – nechtějte, aby vám to dítě hned vrátilo, tím ten „obchod“ zazdíte jednou provždy 🤗 – přijměte odmítnutí dítěte vám pomoct, nijak to neřešte, nenadávejte, nevyčítejte 🔄 – zkuste to příště znova (nezapomínejte vycházet vstříc dítěti)

💡 Mám pro vás dva tipy, jak vaše úsilí podpořit: 🎁 – když dítě pomáháte, dělejte to zcela nezištně. Nevycházejte dítěti vstříc jen proto, abyste pak mohli o něco požádat dítě. Nebude to fungovat. Dítě ten kalkul vycítí. Pomáhejte dítěti, protože ho máte rádi. ⏰ – požádejte dítě o pomoc s předstihem. Dáte mu tak šanci se svobodně rozhodnout, jestli vám pomůže, a neztratit přitom tvář. V první chvíli může dítě odmítnout a zachovat si tak svoji autonomii, když pak za ním přijdete později a poprosíte ho, jestli by nepomohlo, jeho hodnota stoupne a dost možná vám udělá „laskavost“.

💪 Tak co? Zkusíte to? Napište mi, jak to dopadlo.