😫 Kdo z nás to nezná – ráno spěcháme do školky a děti se loudají. Říkáme jim po dobrém, ale nereagují. Tlak stoupá, nervozita roste a najednou to přijde – výbuch. 😠 „Kolikrát ti to mám říkat? Dělej!!!“

😔 Křičíme, protože jsme vyčerpaní. Protože máme pocit, že nás děti nerespektují. Protože nevíme, co jiného dělat. Je to často automatická reakce, kterou jsme viděli u svých rodičů.

❌ Přitom křik celou situaci jenom zhoršuje. 🤔 Zkuste si vybavit, jak jste se cítili, když na vás rodiče křičeli? Nebo jak se cítíte, když na vás řve někdo v současnosti.

Tipuji, že jste z toho ve stresu a nastartovala se jedna z reakcí:

🗿 USTRNUTÍ, jste z toho v šoku a nejste schopni jediného slova

🏃‍♂️ ÚTĚK, nejraději byste zmizeli někam hodně daleko

👊 ÚTOK, začnete křičet taky, potřebujete se obhajovat a vysvětlovat

Tyto reakce jsou naší evoluční výbavou z dob, kdy našim předkům šlo o život a tyto reakce dávaly jistou šanci na přežití. Dnes už o život nejde.

Vybavujete si ten nepříjemný pocit, když na vás rodiče křičeli? Tak úplně stejně se cítí vaše dítě. Nechápe, co se děje, a buď

• ztuhne a není schopno nic udělat a vy kromě starosti o sebe ještě vláčíte a postrkujete dítě sem a tam
• začne křičet taky a zase vám není nápomocno v ranním shonu

⭕ Paradoxně, křik často posiluje právě to chování, které nás tak rozčiluje. Děti vzdorují, protože se brání. Cítí se ohrožené a snaží se získat kontrolu aspoň nad něčím. A my křičíme víc, protože „to nefunguje“. Bludný kruh.

Znáte ten vtip?

Manželka přijde domů a vypráví manželovi, co se jí stalo v obchodě. Jak chtěla koupit rohlíky a zjistila, že jsou tvrdé. Tak se v klidu a slušně prodavačky zeptala, proč prodávají staré rohlíky a jestli nemají nějaké čerstvé. A prodavačka na ni hned začala řvát, co otravuje, ať je ráda, že jsou vůbec nějaké rohlíky. Prostě se s tou prodavačkou nedalo vůbec mluvit.

Přijde domů prodavačka a vykládá manželovi, jak zničehonic na ni začala řvát jedna zákaznice, že rohlíky jsou tvrdé a proč nemají čerstvé rohlíky. Jak se jí snažila úplně v klidu vysvětlit, že ona za to nemůže, protože neovlivní, co jí dovezou, a že je ráda, že mají aspoň nějaké rohlíky. Ale s tou uřvanou ženskou se nedalo mluvit.

Náhodná pozorovatelka celé situace v obchodě povídá večer svému muži, jak v obchodě po sobě řvala jedna zákaznice a prodavačka kvůli starým tvrdým rohlíkům. Zákaznice řvala, že rohlíky jsou tvrdé, prodavačka řvala, že za to nemůže.

Co tedy zkusit místo křiku?

🤝 Klidné slovo a požádat dítě o pomoc, o spolupráci.

Dost možná se budete muset na krátkou chvíli zastavit, abyste věnovali pozornost dětem. Jenže to krátké zastavení způsobí, že celé ráno proběhne v pohodě.

👶 Dítě se stane součástí situace a jakmile bude mít pocit kontroly, přidá se k řešení problému. Možná vám to tak nebude připadat, možná to na vás bude pořád pomalé, ale pamatujte, že křikem to nevyřešíte.

Proč výchova bez křiku funguje lépe

Když na děti nekřičíme, cítí se bezpečně. Jsou ochotnější spolupracovat, protože se nebojí. Učí se, že konflikty se dají řešit v klidu. Že i silné emoce zvládneme bez výbuchů.

Dosáhneme toho nejlépe:

• ⏰ prevencí: dejme dětem dostatek času na činnosti, které po nich požadujeme, a informujme je o tom, co se bude dít (už na to přišli i doktoři, že je dobré pacientovi říkat, co se bude dít, jaké vyšetření proběhne a proč)
• ❤️ napojením na dítě: dřív, než dáte dítěti nějaký požadavek, oslovte ho, ujistěte se, že vás vnímá, reaguje-li podrážděně, pojmenujte danou situaci
• ✅ říkejte, co chcete (ne, co nechcete): místo „neskákej po gauči“ použijte „pojď skákat na zemi (či jinde, kde to nevadí), gauč je na sezení“; místo „okamžitě to ukliď“ zkuste „chci, abys dal hračky do krabice“
• 🚧 jasně nastavujte hranice: dostatečně široké, ať nemusíte dítě pořád okřikovat; srozumitelné a stále stejné – dítě se tak naučí, kde ty hranice jsou; pokud jednou nějaké pravidlo platí a podruhé ne, na konflikt s dítětem je zaděláno, protože neví, co zrovna platí a hlavně, když je mohlo hranice jednou překročit, chce je překročit znova
• 🧘‍♀️ zvládáním vlastních emocí: to je základ klidné a pohodové výchovy; musíme se naučit zachytit vlastní stoupající vztek a zklidnit se; v klidu si uvědomit, co nás naštvalo a proč, pak hledat řešení, ne viníka.

Cesta ke změně

Na cestě k výchově bez křiku musíme překonat dvě překážky 🚧: staré vzorce a pochyby, jestli to bude fungovat.

Přeprogramovat staré vzorce je hodně těžké, ale jde to. Je potřeba trénovat. Až zase začnete křičet, nestačí si říct, že příště už křičet nebudete. Zastavte se, přestaňte křičet a zareagujte v klidu. Tak to dělejte pokaždé, když si uvědomíte, že reagujete podle starých vzorců a ne tak, jak byste sami chtěli. Jen tak naučíte mozek reagovat jinak. Říkat si to nestačí, musíte to dělat.

Červík pochybností, jestli to bude fungovat, je záludný. Máme totiž tendenci setrvávat ve známém prostředí, i když je to pro nás nepříjemné. Máme strach z neznámého. Prostě „smrádek, ale teploučko“.

🔄 Bráníme se změně, i když víme, že je to změna k lepšímu. Probudí se totiž naše další lidská „vlastnost“ – potřeba stěžovat si. O čem budeme vyprávět ostatním, když si nebudu moct stěžovat na děti, protože všechno jde v klidu a v pohodě? Stěžování si je vyvoláno potřebou získat pozornost druhých. Buďte si jistí, že pozornost získáte i vyprávěním, jak výchovu dětí zvládáte. Tak pojďte do toho?

🎬 Vzpomněl jsem si na film Most špionů, kde americký obhájce se ptá uvězněného ruského špiona: „Víte, že vám hrozí trest smrti? Vy nejste nervózní?“

„A to by pomohlo?“ odvětí s ledovým klidem ten špion.

A o tom to je. Pomůže nám křik k vyřešení dané situace?

Jasně, ulevíte si. Ale zmizí stres a nervozita? Nezmizí. Tak to zkuste jinak! 😊

Inspiraci, jak vychovávat děti bez křiku, hádek a vzteku najdete na: https://herohero.co/sebevedomyrodic