😤 Voláte svoje dítko k večeři už potřetí a ono jako by neslyšelo… Prosíte ho, ať si uklidí hračky, a místo toho dál bezstarostně staví věž z kostek. Možná vás taková situace dokáže pěkně vytočit. Myslíte si, že vás v tu chvíli dítě naschvál ignoruje. Jenže co když je to jinak…

🤔 Překonat ten pocit, že nás dítě ignoruje nemusí být jednoduché. Je to ale první krok ke změně. Jen tak totiž můžeme řešit situaci s klidem a nadhledem. Když si to nebudeme brát osobně, můžeme se soustředit na podstatu této situace.

❓ Proč to vypadá, že nás dítě ignoruje:

🧠 děti vnímají realitu jinak než my dospělí

⭐ dítě má jiné priority

❗ dítě nechápe, co po něm chceme

✨ Už jsme nejspíš zapomněli,

jaké to je dostat se do „flow“. Neboli být tak zabráni do činnosti, že nevnímáme, co se kolem nás děje, nevnímáme čas. Každodenní rutina a záplava informací a povinností nám nedovoluje dělat to, co bychom opravdu chtěli dělat.

👶 Děti to ale ještě nezapomněly, pro děti je stejně přirozené zabrat se do hry jako pro nás zavázat si tkaničky u bot. V tu chvíli dítě nevnímá, že na něj mluvíme, že po něm něco chceme. Není to nic osobního vůči nám, není to ignorování. Jen je dítě v tu chvíli duchem nepřítomno.

🦋 Nemusí to být jenom hraní si, stavění kostek, malování. I do pozorování mraků na obloze, sledování broučka v trávě nebo zkoumání rýh v asfaltu na chodníku se dítě klidně zabere tak, že nás přestane vnímat. Všechno je pro něj totiž nové, dosud nepoznané a fascinující. I letící pták. 😔 To jen my dospělí jsme už přestali vnímat krásu světa kolem nás… 💡 Mimochodem, víte, že ty největší objevy a vynálezy vznikají právě díky „flow“?

👩‍🍳 Když za námi přijde dítě, zrovna když vaříme oběd pro celou rodinu, máme pocit, že nás dítě vyrušuje. Příprava oběda je pro nás v tu chvíli důležitější než cokoliv jiného. A dokážeme tuto důležitost hned podepřít několika argumenty: rodina má hlad, připálí se mi to, …

🤷‍♀️ Jenže dítěti je to jedno.

Uvařit oběd je naše priorita, ne jeho. Dítě má v tu chvíli prioritu nám něco sdělit, pochlubit se, co se mu povedlo, potřebuje s něčím pomoct, poradit.

🎮 Úplně stejná situace, akorát s opačným znaménkem, nastává, když přijdeme za dítětem, které si hraje a my po něm něco chceme. V tu chvíli je pro dítě absolutní prioritou postavit tu největší věž z kostek, dokreslit princeznu na zámku nebo závoďák, …

💫 Takže to není ignorace,

je to jenom otázka priorit. Když si toto uvědomíme, máme napůl vyhráno.

📽️ Pamatuji si, jako by to bylo včera, když jsem nastoupil do své první práce. Přivezli mě na plac, do bývalého lomu pod Hrabyňákem, a poslali mě do svahu za rekvizitářem (mé první zaměstnání bylo v Krátkém filmu Praha, studio Prométheus Ostrava, ateliér Školka, kde se natáčel seriál pro děti, vlastně večerníček, Pa a Pi).

🤝 Po rychlém vzájemném představení se jsem dostal svůj první úkol: „Přines z auta hupcuk!“ 😊 Kývl jsem hlavou, že rozumím, a když jsem se rozběhl dolů z kopce, ozvalo se za mnou: „Ty víš, co to je?“ 💪 „Jasně!“ nechápavě jsem odpověděl a pokračoval splnit svůj první úkol.

⏰ A o tom to často je i v případě, kdy si myslíme, že nás dítě ignoruje. Dítě nás neignoruje, jenom možná neví, co po něm chceme. Stačilo málo, abych nevěděl, co je to hupcuk. Stačilo nebýt na chalupě u dědy, když při rekonstrukci používal takovou zajímavou věc, jako je silný řetěz s háky na konci a velkou modrou pákou s druhým hákem, pomocí které se řetěz buď posouval jedním nebo druhým směrem.

❓ V tu chvíli bych nevěděl, co je to hupcuk, a buď bych tam stál jak solný sloup nevěda, co se po mně chce, nebo bych vylezl na korbu náklaďáku a doufal, že vylučovací metodou přijdu na to, co to ten hupcuk asi může být (nejspíš bych to řešil druhým způsobem, protože otec mi vypálil do hlavy program, že přece nemůžu být tak blbej, abych všechno nevěděl, takže se nesmím na nic ptát).

⌚ Zpět k tomu, že dítě možná nechápe, co po něm chceme. Říct dítěti: „Přijď za pět minut,“ a čekat, že ví, kolik je to pět minut, je čiré bláznovství. Malé děti nevnímají čas, neví, co je to pět minut nebo „za chvíli“. Malé děti žijí přítomným okamžikem (kéž bychom to my dospělí uměli také…).

💡 Jak tedy zareagovat, když mám pocit, že nás dítě ignoruje?

Odpověď je skryta v předchozích odstavcích:

🎯 počkat, až nás dítě bude vnímat. Doporučuji připojit se k dětskému flow, vnímat, co dělá, zapojit se do činnosti, pak teprve převést pozornost na sebe a to, s čím jsme za dítětem přišli

🤝 přijmout, že dítě má jiné priority, a respektovat je. Respektovat jiné priority dítěte neznamená, že necháme dítě dělat si, co chce, jak dlouho chce, že upustíme od svého požadavku. Respektovat dítě znamená uznat, že to co dítě právě dělá, je pro něj důležité, a až pak ho požádat o to, co po něm chceme

🗣️ zeptat se sami sebe, jestli je náš požadavek srozumitelný a pochopitelný, a případně to zkusit jinak.

😰 Máte strach, že když budete s dítětem diskutovat, že to bude donekonečna?

Ze začátku možná ano, ale každopádně se to obejde bez křiku a vzteku, proběhne to v pohodě. Časem se to naučíte a půjde to mnohem snáze. Ono i dítě bude reagovat vstřícně, protože jsme mu projevili respekt, tak ono ho projeví nám.

❤️ Bojíte se, že vám dítě přeroste přes hlavu, když k němu budete přistupovat s respektem? Že ze sebe uděláte služku? Je to o energii, o nastavení, jak k tomu přistupujete. Stane se totiž přesně to, co si myslíte, že se stane. Máte-li pochyby, odpovězte si na jednoduchou otázku: Respektujete dítě a vycházíte mu vstříc, protože ho milujete, nebo proto, že chcete být milováni?

💭 Napište mi do komentářů, jak to vidíte. Případně se zeptejte na vaši konkrétní situaci, s kterou byste chtěli poradit.