„Je to daleko srozumitelnější než půl hodiny vysvětlování, které nemá žádný účinek. Někdy to může dokonce zachránit zdraví nebo život – když dítě strká prst do zásuvky nebo když vběhne do vozovky.“

Tento argument / obhajobu plácnutí po zadku slýchávám a čtu docela často. Na první pohled zní i logicky. Jenže opravdu zabrání plácnutí po zadku vběhnutí dítěte do cesty? Vždyť to dítě plácneme, až když je po všem. Nejdříve ho chytneme za ruku a strhneme zpátky na chodník a až pak dostane výprask. Takže o záchraně života nebo zdraví nemůže být řeč.

Chápu, proč takto reagujeme. V našem rychlém mozku se spouští program „stres => útok“. Je to program starý tisíce let. Máme ho v sobě ještě z dob, kdy nám opravdu šlo o život, a k přežití nám pomáhala jedna z reakcí na stres: ustrnutí, útěk, útok. To nám zůstalo dodneška a proto poté, co zachráníme dítě, jsme v šoku a

• zaútočíme (dítě dostane na zadek či jinam – dostaneme to ze sebe ven),
• ustrneme (nejsme schopni reakce, dost možná ani nedokážeme vzít dítě z vozovky a jen koukáme),
• utečeme (rychle odejdeme i s dítětem pryč).

Plácnutí jako úleva je tedy pochopitelná a

Podívejme se na to očima dítěte

Dítě si radostně vykračuje s maminkou po chodníku a je zcela zabráno do svého světa – pozoruje motýla, broučka, kličkuje na odrážedle mezi prasklinami v asfaltu, prostě žije naplno přítomným okamžikem. A neřeší, jestli je na trávníku, chodníku nebo na silnici. Prostě se rozběhne za kutálejícím se míčem a nic jiného nevidí.

Najednou ho chytne ruka, která s ním škubne a postaví ho o pár metrů zpátky. Lekne se a rozbrečí se. Nechápe, co se děje, vždyť si krásně hrálo. A teď nad ním stojí rodič, který na něj řve a bije ho (vynechme pro tuto chvíli polemiku plácnutí versus bití, prosím).

Neříkám, že dítě nesmí prožít ten šok, když ho rodič strhne zpět. Samozřejmě, že v životě na nás čekají různé nepříjemné situace a jejich prožívání odmalička je důležitý trénink a děti to posiluje.

Ale k čemu je dobrý následný trest? I ve světě dospělých se trestné činy posuzují jako úmyslné a neúmyslné.

Rodič je zodpovědný za prostředí

Naučili jsme děti, že silnice může být nebezpečným místem?

Jak bez vysvětlování a bez trestání ukázat dítěti, proč je dobré dávat si pozor na jedoucí auta, připravím jako samostatný obsah.

Teď jenom malý, ale velmi užitečný, tip: když po dítěti něco chcete, řekněte, proč to chcete. Vysvětlení, proč něco chceme, výrazně zvyšuje šanci, že nám druzí vyhoví. Tak proč to nepoužívat při komunikaci s dětmi?

Není taky silnice jako silnice. Tam, kde jezdí hodně aut, je situace nepřehledná, třeba kvůli zaparkovaným autům, klidně držme za ruku a mějme pod kontrolou pohyb dítěte. Ale uprostřed slepé ulice, kde projedou dvě auta ráno a dvě večer můžeme dítě nechat jít samostatné a stačí ho sledovat a chytit ho za ruku jenom, když se blíží auto.

Že ho musíte furt držet, protože dítě nemá dost rozumu, aby posoudilo, jestli je silnice bezpečná nebo ne? To ve vás mluví strach. Strach z toho, co bude, co všechno by se mohlo stát. Jenže jsou to jenom myšlenky, které se v drtivé většině případů nestanou.

Žijme přítomným okamžikem a ne strachem z budoucnosti. Právě ulice, kde nejezdí skoro žádná auta, je výborná příležitost dítě naučit, že nemá chodit do silnice.

Trestat dítě za naši vlastní chybu?

Máte strach, že dítě strčí prst do zásuvky?

Pokud vám nestačí ujištění, že elektrické zásuvky jsou konstruovány tak, aby nebylo možno dotknout dotknou se živé části prstem – tedy aby nás zásuvka nekopla, dejte do zásuvek krytky.

Že dítě můžu strčit do zdířky něco tenkého kovového? To může. Ani tak nemusí mít dítě vyhráno a úspěšně se nechat kopnout. Nejnovější typy zásuvek mají ve zdířkách ještě „záclonky“, které se odklopí jenom obě současně. Tedy při zasunutí regulérní vidlice elektrického spotřebiče.

Nebudu dávat příčinu k vášnivé diskusi na téma „počty úrazů elektrickým proudem“, kterých je mezi pracovními úrazy zcela nepatrné číslo, a místo toho dám ještě provokativnější otázku: kde dítě vzalo něco tenkého kovového, aby to následně strčilo do zásuvky?

My rodiče jsme tady od toho, abychom dítě chránili. Často se ale ujmeme role policajta, soudce i kata najednou a naše vědomí zatlačí do pozadí náš podíl zodpovědnosti na kritické situaci. Přiznat si chybu, vyžaduje notnou dávku odvahy. Pro začátek stačí, když se nad našimi reakcemi zamyslíme s krátkým časovým odstupem a popřemýšlíme, jak by se to dalo udělat jinak. Nejen proto, abychom neplácali děti po zadku, ale abychom i my byli ve větší pohodě.