Viděl jsem to nedávno v cukrárně. Starostlivá „akční“ babička a malá vnučka. Přišly si sednout k vedlejšímu stolku na terasu před cukrárnou a babička se ujala velení:

• sedni si tady na tu židli
• trochu si ji odsuň
• přisuň se ke stolu
• tu zmrzlinu si dej na kraj stolečku, ať nepokypeš stůl
• nebo si ji raději posuň kousek dál, ať ji neshodíš

Když bylo všechno podle představ babičky, začala nezávazná konverzace:

• chutná ti ta zmrzlina
• to je ale velká porce (fakt byla)
• nechtěla jsi raději tu druhou?
• zavoláme tetě?
• pozdravuj tetu!

Pokus o vzdor

Tady se vnučka poprvé šprajcla: „Nechci pozdravovat tetu.“ A babička do telefonu: „Helenka tě taky pozdravuje.“

Takhle učíme děti lhát. Říkat, co se očekává, ne co chtějí (nebo nechtějí) říct.

Že je to společenský zvyk, slušnost?

Ano, je.

Dítě by se chovalo i slušně, kdyby k tomu dostalo prostor. Kdyby rodiče (a prarodiče) respektovali jeho svobodnou vůli. Kdyby nechali na dítěti, jestli bude dotyčného na druhém konci telefonu pozdravovat nebo ne.

To nepozdravování tety nebylo projevem neslušnosti nebo nevychovanosti. To byl projev vzdoru, nesouhlas s neustálým dirigováním, Byl to projev svobodné vůle.

Nakonec dorazila teta s kamarádkou a s několika dětmi. Potřebovali si sednout ještě k dalšímu stolu, tak se řešil zasedací pořádek. Babička se ujala organizování:

• vy si sednete tady
• já s Helenkou si sednu tady
• Helenko, sedni si na tuhle židli
• kousek ji posuň
• sedni si vedle

V tu chvíli zůstala Helenka celá nešťastná stát zepředu přimáčknutá stolem, zezadu židlí, v ruce zmrzlinu, která se pomalu, ale neúprosně rozpouštěla v odpoledním slunci.

Ještě teď, když to píšu, mi běhá mráz po zádech, jak je mi té holčičky líto. Přesto chápu a cítím i s babičkou, nepochybně to myslela dobře.

Je to opravdu taková hrůza?

Že jsem přecitlivělý a že se nic tak hrozného nestalo?

Stalo. Děti, které přišly s tetou a kamarádkou, měly volnost. Nikdo jim neříkal, co mají dělat, kam si mají sednout. Každý podle situace a příležitosti přiložil ruku k dílu, aby všichni mohli sedět pohromadě, a všichni byli v pohodě a užívali si krásné odpoledne.

Děti nejsou loutka, která bez svého vodiče bezvládně visí

Rodič není vodič. Není loutkovodič.

Příliš mnoho kontroly způsobuje:

• nesamostatnost: proč by se dítě mělo snažit naučit se něco dělat, když slyší pořád jenom kritiku, někdo ho v jednom kuse opravuje
• ztrátu iniciativy: proč se pouštět do vlastních aktivit, když vzápětí přijde někdo, kdo mě bude zase dirigovat?
• nerozhodnost: když budeme všechno řešit za dítě, rozhodovat, co si obleče, co bude dělat, bude v pozdějším věku ztraceno, až bude postaveno před nějaké rozhodnutí a rodič nebude nablízku
• prokrastinaci: počkám, až mě rodič zkontroluje, do té doby mám veget

Shodneme se, že to není zrovna dobrá průprava pro život?

Nedělejme z dětí blbce, který není schopný samostatného života. Děti zvládnou mnohé, když jim necháme prostor. Možná to ze začátku nebude perfektní, ale děti si s tím poradí.

Žádný učený z nebe nespadl.

Cvičení dělá mistra.

Kde je hranice pro kontrolu dětí

Představte si život dítěte jako plavbu v loďce.

Když řeka líně teče, loďka poklidně pluje po proudu. Kamkoliv loďka zatočí, pořád se bezpečně pohybuje, žádné nebezpečí jí nehrozí. Břehy jsou daleko. A kdyby se loďka ocitla příliš blízko břehu, stačí, aby ji rodič mírně poodstrčil na širokou řeku.

Takových situací s dítětem je drtivá většina. Můžeme dítěti nechat volnost, aby poznávalo okolí, své dovednosti.

Když přijde úsek, kde se řeka zúží, nabere rychlost, je potřeba se soustředit na plavbu. Být připraven zasáhnout, když dítě požádá o pomoc, že už to nezvládne. Případně loďku nenápadně kormidlovat a pomoct tak dítěti situaci zvládnout.

Například v obchodě plném lidí, v plném autobusu. Držte dítě za ruku nebo ho přidržujte za rameno.

No a v peřejích, při plavbě mezi kameny převezměte kontrolu. Řekněte dítěti, že teď je to na vás. Nebo prostě jen zaberte pádlem a projeďte nebezpečným úsekem. Nemusíte s dítětem diskutovat.

Bude-li potřeba, tak mu to vysvětlete, až bude po všem. Nemusíte přitom ze sebe dělat hrdinu, zachránce, A z dítěte neschopného nesamostatného jedince, který nic neumí.

To je situace, kdy chce dítě vběhnout do silnice. Zabraňte dítěti vběhnout pod auto.

Když dokážete vyventilovat váš strach nebo uleknutí jinak než výpraskem, bude to fajn. Výpraskem, byť i jen plácnutém přes zadek neučíte dítě, že nemá vběhnout do cesty. Buď ho trestáte nebo dáváte průchod svým emocím. (Téma trest versus důsledek a příčina si nechám na příště.)

Není to o slušném vychování

Někdo možná namítne, že to nelze použít, když učíme děti slušnému chování, k respektu k druhým. Že v takových případech je nutné děti dirigovat.

Ne. Věty typu:

• neumíš pozdravit?
• nevíš, co se říká?

sice přimějí dítě pozdravit, ale jenom v tu danou chvíli. Rozhodně to nevede k tomu, že bude zdravit automaticky.

Možná v danou chvíli nechce pozdravit jen proto, že je nervózní z neznámého prostředí, druhého člověka nezná. Je docela pravděpodobné, že už jste ho naučili vzorec: někam přijdeme – rodič řekne „pozdrav“ – pozdravím. Bere to tak, že takto se to dělá. Už je z dítěte cvičená opička…

Jak naučit dítě zdravit?

Vychováváme příkladem. Je to jediný způsob, jak dítě naučit slušnému chování.

Takže zdravte. Pozdravte pokaždé, když vejdete do obchodu, když s někým jedete společně výtahem. Pozdravte paní za přepážkou na poště. Nevadí, že jsou to cizí lidi. Pozdravte souseda z ulice, když ho míjíte na ulici. Nevadí, že se neznáte osobně. Znáte se aspoň od vidění.

• jednak je pozdravem a milým úsměvem potěšíte a děláte tak svět kolem vás krásnějším místem k žití
• hlavně pak dáváte dětem dobrý příklad a ten zabere.

Napište mi do komentářů, jak moc necháváte dětem volnost a kdy už přebíráte kontrolu.