Když dítě potrestáme, zapamatuje si to. Možná. Mnohem pravděpodobněji nepochopí. Příště už to možná neudělá, ale ne proto, že ví, že to nemá dělat, ale ze strachu z trestu. Udělali jsme z něho cvičenou opici – uděláš tohle, stane se tohle.

Taky se může stát, že nebude dělat zakázané věci v přítomnosti rodičů, ale jinak na to bude kašlat. Jinými slovy

• přeroste rodičům přes hlavu
• rodič nemá autoritu
• dítě nerespektuje rodiče.

To žádný rodič nechce.

Příběh první – dítě má otce na háku

Můj otec nastavil pravidlo: přísný zákaz vodit si domu spolužáky.

Přesto jsem si vodil domů spolužáky.

Proč by taky ne, když škola končila o půl druhé a otec se vracel z práce kolem půl páté? Spousta času na zábavu s kamarády. Stačilo hlídat hodiny a včas spolužáky vyprovodit nebo společně s nimi vyrazit ven.

Ani výhružně visící kožený řemen v kuchyni na futrech mi nezabránil ignorovat otcovo nařízení.

Co kdyby otec přijel nečekaně domů dříve?

Mohlo se stát. Jenže tenkrát byla parkoviště před domy prázdná, aut na nich stálo opravdu poskrovnu. Z bytu byl na parkoviště výhled, takže případný nečekaný příjezd otce jsem mohl zaregistrovat a zavelel k ústupu.

Ponaučení číslo 1

Nestanovujte pravidla, jejichž dodržování nedokážete vymáhat nebo kontrolovat.

Postupujte podle ponaučení číslo 2

Příběh číslo 2 – i v sedmnácti mě dcera informuje o návštěvě kamarádky

Když za mnou dcera přišla s dotazem, jestli si může domu přivést kamarádky mi nastavil jsem dvě jednoduchá pravidla:

1. Chci o tom vědět, ideálně předem
2. Kamarádky nebudou chodit do ložnice

Postupem času jsem přidal ještě jedno pravidlo.

Fungovalo to perfektně a vlastně to funguje dodneška.

Akorát ze začátku si dcera nějakou dobu zvykala, že se nemusí ptát, že stačí informovat.

Jasně, někdy mi to nevyhovovalo. Z nějakého důvodu jsem byl doma a chtěl jsem mít klid.

V takovém případě stačilo požádat dceru, když mě informovala o návštěvě kamarádek, že tentokrát to nepůjde. Bez problémů to dcera přijala.

Proč? Protože standardně, většinou, jsem jí vyhověl (tím, že si mohla vodit domu kamarádky), tak neměla důvod nevyhovět mně. Tak jednoduché to je…

Ponaučení číslo 2

Vytvářejte pravidla společně s dětmi.

Vysvětlete, co vás k vytvoření pravidla vede. Má to dva dobré důvody:

• slovíčko „protože“ výrazně zvyšuje šanci na vyhovění vaší žádosti. Mimochodem, je víceméně jedno, jaké použijete zdůvodnění nebo argumenty, stačí samotné slovo „protože“, které vyvolává ochotu. Stejně jako slovo“ale“ vymaže předchozí sdělení. (PS: u spojení „protože jsem to řekla“ to neplatí.)
• Když dítěti vysvětlíme důvody, které nás vedou k nějakému rozhodnutí, má šanci to pochopit a přijmout za své. Umožněme dítěti se k našemu návrhu vyjádřit a bez ohledu na to, jestli jeho návrhy budou přijaty či nikoliv, stačí to, aby dítě opět přijalo pravidlo za své. Účinnost pravidla, které dítě přijalo za své, je násobně větší.

Je to jednoduché…

Nehledejte v tom složitosti.

Celé je to o úplně obyčejné komunikaci.

Poradím vám jeden ze Tří jednoduchých kroků, aby dítě poslouchalo: Představte si, jak byste se cítili vy na místě dítěte. Jak byste chtěli, aby s vámi máma komunikovala?

 Už jste si stáhli 3 JEDNODUCHÉ KROKY, ABY VÁS DÍTĚ POSLOUCHALO?

Tak to udělejte hned teď: https://martinpalicka.cz/trikroky/

A nezapomeňte na prvních 7 mýtů ve výchově: https://martinpalicka.cz/sedmmytu/