Je to taky váš případ?

„Hledám způsob, jak docílit , aby se mnou syn komunikoval a vyprávěl o školce…“

Důvodů a příčin, proč děti s rodiči nekomunikují tak, jak by si rodiče přáli, může být celá řada.

Rodiče neposlouchají

Když už poslouchají, tak nenaslouchají. Poslouchají na půl ucha, nevěnují plnou pozornost dětem, když jim děti něco říkají. Dítě pak ztratí zájem něco rodičům říkat, když vidí z jejich strany nezájem. Můj osvědčený a nesčetněkrát vyzkoušený přístup: odložit mobil, knížku, časopis, vypnout televizi, ztlumit rádio, přestat pracovat nebo dělat cokoliv jiného a pozorně naslouchat. A dávat najevo, že dítě vnímám.

Strach z reakce rodičů

Stává se vám občas v životě, že než byste někomu něco řekli, povyprávěli nebo požádali o radu, rozmyslíte si to? Mávnete nad tím rukou s povzdechem, že vám to za ty kecy, co vzápětí uslyšíte, nestojí?

Podobně si mohou připadat i děti. Vykládají, jaký měly den, co prožily, chtějí se podělit o své zážitky s rodiči. Místo zvídavých dotazů nebo obyčejného naslouchání se dočkají kritiky nebo kázání. Připadají si pak hloupé a neschopné, což vztahu mezi rodiči a dětmi neprospěje. Ani osobnímu rozvoji dětí.

Sdílená starost poloviční starost, ale …

Často se děti svěřují rodičům s nějakým trápením, problémy, pochybami. To je projev maximální důvěry. Děti očekávají, že si to necháme pro sebe, to je docela samozřejmé. Jenže děti také očekávají podporu ze strany rodičů.

Představte si, jaká reakce partnera by vám vadila (nebo možná i vadí), kdybyste se mu svěřili s nějakým svým, trápením. Řekl bych, že některým reakcím bychom se měli vyhnout:

Odvedení pozornosti – často rodiče zavedou řeč na nepříjemný zážitek z vlastního dětství. Jenže dítě nechce slyšet, co se stalo kdysi v „pravěku“ jeho rodičům. Jeho trápí jeho vlastní problém tady a teď. V tu chvíli totiž rodiče nevěnují pozornost dětem, ale sobě.  Rodič se stává středem pozornosti. Je to poměrně běžná reakce, ale situaci neprospěje. V danou chvíli je středem vesmíru dítě.

Zlehčování – než se oženíš / vdáš, tak se to zahojí / si na to ani nevzpomeneš. Taky tuhle větu používáte? Dost možná jste ji jako děti sami slyšeli od svých rodičů. Jenže pro dítě je to momentálně nejdůležitější věc na světě a chce od svého rodiče slyšet úplně něco jiného.

Nevyžádané rady – na první pohled by měla dobře míněná rada být lepší než kritika nebo kázání, které jsem zmiňoval. Jenže co tím dítěti vlastně říkáme? Že se bez naší pomoci neobejde, je hloupé a neumí si s ničím poradit samo. Vlastně se v danou chvíli předvádíme, že jsme nejchytřejší a očekáváme, že to naše dítě ocení. Kdepak. Opět jsme totiž odvedli pozornost od dítěte a soustředíme se na sebe.

Naučme děti komunikovat příkladem

Jen pro připomenutí: děti vychováváme příkladem. Způsob komunikace našich dětí vychází z nás samotných. Jak komunikují partneři mezi sebou, stejně pak komunikují i děti s rodiči a ještě výrazněji sourozenci mezi sebou.

Až zase jednou budete mít pocit, že vám dítě odsekává a nechce se s vámi bavit, zamyslete se, jak komunikujete se svými rodiči. Setkal jsem se s tím nejednou. Dospělí nezvedají telefon svým rodičům, odsekávají jim, hádají se, nadávají jim, pomlouvají je. A za chvíli se diví, jak se k nim chová jejich dítě. Úplně stejně. Děti totiž skutečně vychováváme příkladem…

Než příště zareagujete, položte si otázku: budu věnovat pozornost dítěti nebo sobě? Upřímně si odpovězte. Neschovávejte se za argumenty typu „já to s ním myslím dobře“. Já osobně si dávám dvakrát pozor na každého, kdo to se mnou myslí dobře. 🙂

Udržet pozornost na dítěti. Zeptejte se ho třeba:

• jak bys to řešil?
• jaké z toho máš pocity?
• co uděláš příště jinak ?

Máte-li neodolatelné nutkání dítěti poradit, nejdříve se ho zeptejte, jestli mu můžete poradit. Stejně tak šetřete i vlastními názory, spíše se zajímejte o názory dětí.

Umocněte vaši pozornost

„Nad nikoho se nepovyšuj a před nikým se neponižuj“, říká se v jedné pohádce. Mysleme na to i při rozhovoru s dětmi. Kdykoliv si s dětmi povídáme, mějme oči ve stejné úrovni. Komu by se chtělo povídat se zakloněnou hlavou a koukat někam vzhůru. Člověk se takhle necítí moc příjemně.

Jak to udělat, abych se s tím svým  capartem díval z očí do očí? Nejjednodušší je posadit si ho na klín. Taky je to to nejlepší, co můžeme udělat. Tělesný kontakt a doteky jsou důležité. Když se ohlédnu za svým dětstvím, abych sestavil žebříček oblíbenosti jednotlivých členů mé širší rodiny, pořadí bude odpovídat tomu, jak kdo mě hladil, šimral, pošťuchoval a kdovíco ještě dělal.

V případě maminek to je dokonalost sama. Celé těhotenství bylo miminko a máma ve spojení. Dítě v té době bylo v bezpečí a přitisknutím dítěte k sobě si dítě vybaví tyhle příjemné pocity.

Pozor na jednu věc. Pokud dítě zrovna nechce se dotýkat, nenuťme ho. Je to jeho tělo a my na něj nemáme nárok, byť jsme rodiče.