Jak vychovat dítě? [Tak se to nauč!]

Přemýšlíte, jak vychovat dítě, aby všechno zvládlo? „Tak se to nauč!„, říkají rodiče občas dětem. Jenže, jak se to má dítě naučit, když to neumí? Musí ho to někdo naučit. A v tomto případě je nejlepším učitelem rodič.

Je jedno, jestli je to čištění zubů a zavazování tkaniček u těch malých. U těch nejmenších to klidně může být chození na nočník. Nebo uvaření čaje a ohřátí párků u těch starších dětí. Ještě později pak třeba skládání si oblečení, zametání a vytírání podlahy. Prostě cokoliv, co po dětech rodiče chtějí a co se děti chtějí naučit samy.

Všechny dovednosti je učí rodiče. Dokonce i hrát si musí rodiče děti naučit. Dobrá zpráva je, že děti se chtějí učit. To je výhoda výchovy dětí – je to jejich přirozená potřeba. Protože každý člověk chce něco dokázat, v něčem se zlepšovat, být lepší, učit se novým věcem. Pokud si teď někdo řekne, že už nemá potřebu cokoliv nového umět a v něčem vyniknout, je nejspíše mrtvý. Když ne fyzicky tak duševně určitě.:)

Proč je dobré, když rodiče nenechají děti na holičkách a učí je novým věcem? Pomáhají, radí, ukazují nebo jenom pozorují, podle toho, co děti v danu chvíli a v dané situaci samy vyžadují. Protože budou mít dobrý pocit z toho, že jejich milované dítě naučili něčemu novému? Protože je potěší, že jejich dítě něco dokáže a v životě se neztratí? Zcela určitě a mnoho dalších dost dobrých důvodů. Mimo jiné i ten, že rodiče z toho mohou mít sami praktický užitek.

Tohle není pro každého

Pozor! Následující text není určen pro sebemrskače, škodolibce, věčné ublížence, stěžovatele a lidi, kteří si libují v tom, když se jim nedaří a není vše podle jejich představ a přání. Vlastně není ani pro manipulátory, tyrany a rodiče, kteří čekají na příležitost dítě potrestat. Je určen pro ty, kteří chtějí budovat s dětmi pohodový vztah, kde není potřeba křičet a vyhrožovat nebo slibovat a vydírat. Je to o výchově dětí ne o manipulaci s dětmi.

Zejména pokud se jedná o věci, které rodiče po dětech vyžadují, praktický užitek je skryt v tom, že dlouhodobě nebo trvale dosáhnou vlastní spokojenosti. Na začátku to rodiče stojí trochu úsilí, času a energie, ale když rodiče ukážou a vysvětlí dětem, jak se naučit, co po nich chtějí, dítě se to naučí, bude to umět a bude dělat to, co po něm rodiče chtějí.

Jak vychovat dítě, aby se všechno naučilo?

Způsobů je mnoho, já osobně doporučuji:

1. Uvědomit si, že dítě to neumí a musí se to naučit. A dítě se to chce naučit, tak je pro rodiče nejjednodušší, když mu pomohou. Pokud mají dítě rádi, mělo by to i pro rodiče být potěšením strávit čas s dítětem při nějaké společné činnosti. I když je to „učení“, pro dítě to kolikrát může být zábava.
2. Neočekávat, že to dítě zvládne hned napoprvé. Říká se, že žádný učený z nebe nespadl, tak si rodiče mohou vzpomenout na vlastní začátky, když se cokoliv učili (počínaje sezením na nočníku a řízením auta konče…).
3. Nebát se, že by to dítě nezvládlo. Zvládlo už tolik věcí. Vzpomínáte si? Naučilo se přetočit se ze zad na bříško, sednout si, lozit po čtyřech, naučilo se vstát a chodit. Možná už umí i jezdit na kole a odemknout a zamknout byt. Zvládlo i řadu dalších činností, že? Tak není důvod bát se, že by nezvládlo něco dalšího.
4. Vyhodnotit, zda dovednost je přiměřená věku a vývoji dítěte. V žádném případě nepoměřovat s ostatními dětmi, každé dítě se vyvíjí individuálně a osobní vývoj a rozvoj a učení se dovednostem není soutěž „Kdo dříve a kdo lépe“. Je to úplně stejné jako ve sportu, např. v běžeckých závodech. Copak vždycky vyhraje ten, kdo je v polovině závadu v čele? Stává se to, ale zdaleka ne vždy. Často vyhraje ten, kdo „zaútočí ze zadních pozic“ a v cílové rovince předběhne všechny před sebou. A s dětmi je to stejné, každé se vyvíjí svým vlastním tempem. Výchova dětí je o vytváření příležitostí pro děti, ne jim stanovovat cíle a nutit je jich dosahovat.
5. Jedná-li se o nastavování pravidla, vysvětlit, proč to se to má dítě udělat a proč to po něm rodiče chtějí. Zdůvodnění, proč po dítěti něco chceme, zvyšuje ochotu dítěte to přijmout. Nebudu se výjimečně opírat o výzkum Ellen Langerové z Harvardovy univerzity (1978), kde ukazuje, že správné zdůvodnění zvyšuje účinnost žádosti až o 50%. Vyjdu z jednoduché skutečnosti a mnohokrát ověřeného faktu, že člověk prostě potřebuje vědět, proč to nebo ono dělá. Jeho činnost pro něj musí mít nějaký smysl. Dítě nevyjímaje. Někdo může namítnout, že dítě není dospělý a takhle neuvažuje. I kdybych měl připustit tuto myšlenku, tak proč to nezkusit dítěti vysvětlit a říct mu, proč po něm něco chceme? Je to jen pár vět a trocha času. Až bude rodič na dítě křičet a nervovat se, že ho dítě neposlouchá, bude ho to stát mnohem více úsilí než počáteční vysvětlení. To ale určitě není váš případ, protože byste to až sem nedočetli. 🙂
6. Nedělat to za dítě. Ukázat mu to, ale nechat ho to zkusit samo. Ještě nikdo se nenaučil jezdit na kole jenom tím, že se díval, jak jezdí ostatní. Musel sednout na kolo a zkusit.
7. Pomáhat dítěti jenom, když o to požádá. Výchova dětí vyžaduje obrnit se trpělivostí. I když vidíte, že to dítěti nejde, nechat to na něm. Než mu pomůžete, pozorně vnímejte, jestli vaši pomoct očekává. Klidně se ho zeptejte. Když pomoc odmítne, nechejte to na něm. Když totiž do toho vstoupíte ve chvíli, kdy to dítě chce zvládnout samo, dítě dojde k závěru, že je neschopné a nešikovné a že to nedokáže. Těžko ho k tomu pak budete přitahovat zpět, dítě to prostě vzdá. Myslete na to, že dítě se to chce naučit a chce to zvládnout samo. Chce vám dokázat, že je šikovné a že to zvládne!
8. Být přítomni. Když dítě chce, ať u něj stojíte nebo ať se na něj díváte, jak to zkouší, buďte tam. Výchova dětí je o vaší přítomnosti. Nejen fyzické. Mobil nechejte v kapse nebo kabelce, odložte noviny, vypněte televizi a věnujte vaši pozornost dítěti a tomu, co právě dělá. Jen tak se dítě cítí sebejistě a bezpečně, když ví, že jste u toho s ním.
9. Podporujte a pochvalte, když to dítě zvládne. Ale i s pochvalami opatrně: pochvalte dítě za to, co se mu povedlo, ne za to, jaké je. Je to zdánlivě jedno a to samé, ale není. Dítě stejně jako dospělý je takové, jaké je, a neumí se změnit. Umí ale ovlivnit svoje dovednosti. Pozor taky na podporování. Zdánlivě laskavé „Když to nedokážeš, budu smutná“ nebo „Když to dokážeš, uděláš mi velkou radost“ dítěti rozhodně neprospívají. V obou případech totiž rodič řeší vlastní potřebu (já budu smutná/ý, já budu mít radost) a neřeší potřeby dítěte. A dítě to cítí a vnímá. Stoupá v něm nervozita a strach, že když se mu to nepovede, zklame milovaného rodiče, že ho za to rodič nebude mít rád.

Že to není jednoduché?

Není. A univerzální návod, jak vychovat dítě, neexistuje. Nejen každý rodič a každé dítě jsou jiní, ale i každá situace je jiná. V jedné a té samé situaci se rodič nebo dítě může zachovat pokaždé jinak podle toho, jakou má zrovna náladu.

Dobrým základem je mít na paměti, že nejde o dobro rodiče nebo dítěte, ale že jde o dobro obou, případně všech. Zkrátka win-win přístup.

Je pro důležité vědět, jak vychovat dítě? Pak navštivte Klub dovychovaných rodičů, kde se dozvíte mnoho užitečných rad.