Když se dítě bojí zubaře

Nejeden rodič potvrdí, že je zcela normální, že má dítě strach ze zubaře. Jenže ten samý rodič se k dítěti chová jako by to normální nebylo.

O škodlivosti strašení zubařem a vykládáním hrůzostrašných historek ze zubařského křesla asi pochybuje málokdo. Nicméně mám pochopení pro rodiče, kteří děti straší. Kolikrát si to ani neuvědomují, protože řeší svoje vlastní trauma z dětství. Nebo to považují za dobrý způsob, jak dítě na návštěvu zubaře připravit. Říkají si: „Když mu teď vylíčím všechny možné hrůzy, i když vím, že to není pravda, bude pak u zubaře v pohodě, protože to nebude tak strašné, jak jsem mu navyprávěl.“

Zdánlivě logická úvaha. Jenže může klidně vyvolat to, že rodič dítě do ordinace vůbec nedostane. Důvod je jednoduchý. Dítě se bojí neznámého a z toho má strach, který je umocněn tím rodičovým vyprávěním. A když už ho rodič do ordinace zubaře dostane, dítě bude jakýkoliv zákrok jako to nejhorší, co ho mohlo v životě potkat. Proč? Protože přesně takhle mu to máma nebo táta vyprávěli.

Takže říkat, že to vůbec nic není a že to nebude bolet? Možná tím dítě uklidníte, ale má to zásadní zádrhel: lžete dítěti. Říkáte si, že je to milosrdná lež a ta je dovolena? To nechť si obhájí každý sám. Podstatné je to, že se může stát, že to dítě zabolí a v tu chvíli si dítě pomyslí: „Vždyť mi máma říkala, že to vůbec nebude bolet, a ono mě to bolí. Takže mi máma lhala!“ A důvěra v rodiče je nalomena. Sice jen malinko, ale je. A když se takových střípků nasbírá více, není divu, že dítě svým rodičům nevěří. Prostě je to ztráta důvěry. A ta se obnovuje těžko, jak víme.

Co tedy dělat, když dítě má strach ze zubaře? Chovat se tak, že je normální, že má dítě strach ze zubaře. Co to znamená prakticky:

1. Mít pochopení pro dítě a dát mu najevo, že vnímáte, že má strach. Nezlehčovat (to nic není, to nebude bolet), nezveličovat (to tě bude bolet ještě dva dny), nezesměšňovat (ty jsi ale strašpytel, když se bojíš zubaře), nehecovat (už jsi velký, to vydržíš).
2. Nemluvit o sobě a o svých zážitcích. Ani dobrých ani špatných. Dítěti je úplně jedno, jaké zkušenosti má rodič. Dítě teď má strach ze zubaře a dítě neví, co bude.
3. Zeptat se dítěte, čeho se bojí. Povídat si s ním o tom. Už jenom to, že si dítě může popovídat, mu uleví. Není se svými černými myšlenkami samo. Dát tak najevo, že dítě vnímáme a záleží nám na něm.
4. Realisticky popsat, jak to u zubaře bude nejspíš probíhat. Nic nezlehčovat, nic nezveličovat, jak už jsem psal výše. Prostě to dítěti vysvětlit a nevkládat do toho svoje vlastní pocity a emoce. Klidně i říct, že to může i zabolet, ale, že se to dá vydržet.
5. Podpořit dítě. Při debatě o tom, že to může i zabolet, ujistit dítě, že budete nablízku. Je-li dítě malé, nabídněte mu, že ho budete držet za ruku. Pokud bude chtít. Když nebude chtít držet za ruku, nevnucovat mu ji.
6. Chodit s dítětem k zubaři, který je vnímavý k pacientům, zejména k dětem. K zubaři, který umí navodit klidnou atmosféru, i když se dítě klepe strachem a nervozitou. K zubaři, který s pacientem – dítětem komunikuje. Říká, co bude dělat a jak to bude člověk vnímat. Že je dneska problém sehnat dobrého zubaře? Jo, taky jsem to už slyšel. Pokud byste chtěli vědět, jak sehnat dobrého zubaře, napište mi…
7. Po celou dobu cesty k zubaři i od zubaře a včetně samotné návštěvy věnovat pozornost dítěti. Když si bude chtít povídat, povídat si s ním. Dost často to nebude ani o zubaři, ale o všelijakých věcech, které se zubařem nesouvisí. Někdy to budou i zdánlivé hlouposti. To ale dítě samo odvádí pozornost od nepříjemné situace, která ho za chvíli čeká. Když bude dítě zamlklé, zeptat se ho, jestli je ok, ale nezahrnovat ho zbytečně otázkami, když samo nechce. I v čekárně nechat mobil v kapse, v kabelce, nečíst si noviny, ale stále věnovat pozornost dítěti a vnímat jeho pocity.

Na závěr přidávám můj osobní postoj k zubaři, o kterém jsem přesvědčen, že je pravdivý a užitečný pro zvládnutí dětského strachu ze zubaře:

Zubař je můj nejoblíbenější lékař. Buď při pravidelné prohlídce objeví kaz, který mě zatím nebolí, a vyléčí ho dříve, než by mě začal bolet. Když už mě zub bolí, tak mi zubař od té bolesti pomůže, a to je pak opravdová úleva. Proto je zubař můj nejoblíbenější lékař.