Když už každou chvíli prasknou nervy a přijde křik

Nejeden rodič, který si je vědom toho, že s dítětem se dá vycházet po dobrém, se občas dostane do situace, kdy v něm bouchnou saze a už se nadechuje, aby začal po dítěti křičet. I když nechce a ví, že je to vlastně zbytečné, protože v tu chvíli už nejde o obsah sdělení, ale o křik samotný. A dítě už slyší jenom křik, ale nevnímá, co rodič říká.

V takové vypjaté situaci používám některou z technik, které mi dovolí upustit páru a přitom na dítě nekřičet. Ne že by se mi to stávalo často, ale nedávno jsem to použil.

První z nich bych pojmenoval „noční dýdžej“. Nebo by se taky mohla jmenovat „letargie“. Místo křiku si řeknu, že tohle už nemá cenu, že už nemám ani sílu křičet, když jsem vyzkoušel snad už všechno. Protože ale chci dokončit komunikaci s dítětem a vyřešit problém, kvůli kterému se hádáme, podívám se dlouze na dítě a nasadím „hlas nočního dýdžeje“ – hluboký, klidný až letargický s klesající intonací: „Já vím, že si ti to nelíbí, ale buď tak hodná, udělej pro mě to, že mě teď poslechneš a uděláš, co řeknu…“ A řeknu všechno, co mám v tu chvíli na srdci. Stále tím klidným hlasem nočního dýdžeje. Funguje to. Proč? Protože je to něco neočekávaného a člověk, dítě nevyjímaje, je zaskočen a najednou poslouchá (je to podobné jako když staří lidé naletí podvodníkům, co zazvoní u jejich dveří – taky to nečekají a podvodník vytváří překvapivou situaci). Dítě už čekalo, že vypukne hádka a křik, ale najednou se všechno zklidní a rodič mluví rozvážným sebejistým hlasem, kterému se ani nedá odporovat.

Pokud situace není tak dramaticky vypjatá a vím, že udržím emoce pod kontrolou, dopřeji si takovou „kontrolovanou zlost„. Zase je to něco nečekaného, protože z pohledu dítěte ta situace ještě není tak vážná, takže zase upoutám jeho pozornost a ten křik jenom hraji: „Tak ty mě nebudeš poslouchat a budeš si dělat, co ty chceš? To by teda nešlo! Teď hned mě poslechneš, jinak bude sekec mazec!“ I když mám zvýšený hlas, pořád jsem si vědom, co říkám, a na dítě nekřičím. Postupně hlas zklidňuji a začínám si usmívat, abych to v závěru převrátil ve hru. V tomto případě většinou už nedojde na splnění mého požadavku, kvůli kterému jsem s dceou diskutoval. To ale není vůbec důležité. Mnohem důležitější je, že jsem dokázal zkrotit svoje emoce a na dceru nekřičet. Podobně si často hrajeme s batolaty, které nám pořád někam po čtyřech utíkají, tak proč to nepoužít i později…

Někdo si možná řekne, že je to dobrý nenásilný způsob, jak dítě přimět udělat, co po něm chceme. Tomu ale já říkám manipulace. Nejde o to dítě k něčemu přinutit, ať už násilím, výhrůžkami nebo lstí a přemlouváním. Jde o to dítě respektovat a brát ho jako rovnocenného partnera. Je to přece moje dítě, ne můj otrok nebo sluha… A kdy se z toho stává manipulace? Ve chvíli, kdy nám nejde o náš vztah, ale chceme pouze uspokojit svá vlastní přání a tužby bez ohledu na dítě.

Komentáře