Jak jsem začal být dobrým rodičem a nevěděl jsem to

Na podzim roku 2014 si pamatuji jakoby to bylo včera. Odpolední nedělní procházka začala hádkou s dcerou, co si vezme na sebe v ne příliš pěkném podzimním počasí.

Dcera odmítala se pořádně obléct, chtěla jít oblečená polehku jako by bylo babí léto a ne nastupující podzim. Já i žena jsme ji nutili, aby se pořádně oblékla, ale marně, a věřte, že to byl vskutku souboj. Nakonec jsem rezignoval a řekl: „Běž si, v čem chceš, mně už je to jedno.“. Byl jsem tak vytočený, že jsem nakonec zůstal doma a na procházku šla s dcerou jenom žena. Během té jejich procházky začalo mrholit a obě přišly domů promáčené. Už na první pohled bylo vidět, jak jim to je oběma nepříjemné.

Tehdy jsem si to ještě plně neuvědomoval, ale postupně jsem si sám pro sebe v duchu říkal „Dělej si, co chceš“, když šlo o střet názorů. A nejenom při oblékání. Až časem jsem si začal uvědomovat, že bych se na jejím místě choval podobně – co mi bude kdo říkat, co si mám obléct, co mám dělat, co mám jíst, co nemám dělat, co mám říkat. Vždyť já po většinu zimy chodím jenom v mikině a zimní bundu si beru jenom tehdy, když udeří opravdové mrazy…

A místo nařizování dceři, co má a nemá dělat, jsem začal přemýšlet, jak nastavit mantinely (nejen v oblékání, ale ve všech oblastech života), abych předešel podobným konfliktům a nechal dceři prostor na vlastní prostor a možnost sama se rozhodovat. Někteří příbuzní začali říkat, že je z dcery rozmazlený fracek, ale já jsem věděl, že mezi mnou a dcerou vzniká báječný vztah, který bych za nic na světě nevyměnil. A to jen proto, že se k ní chovám jako k sobě rovnému, že jí dopřávám svobodu. Svobodu rozhodnout se.

Komentáře