Ať si nerozbijete hlavu

Strach, jeden z nejlepších nástrojů na ovládání lidí

Vyvolat v lidech strach a pak jim nabídnout řešení, funguje velmi dobře. Každý je rád, že někdo odvrátil nebezpečí, a už mu vůbec nedochází, že to nebezpečí bylo vyvoláno uměle a hlavně si neuvědomují, že nebezpečí vyvolal nebo způsobil ten, kdo následně nabízí řešení.

Zeptejte se psychologů, jak funguje manipulátor ve vztahu. Ta podobnost není čistě náhodná…

Vemte si helmu, ať si nerozbijete hlavu!

Toto vysvětlení můžete slýchat často nejen na stavbách, ale i při prohlídkách různých technických a jiných muzeí – například Hornické muzeum Landek v Ostravě, podzemní kanalizace v Praze, Dolní oblast Vítkovice a na mnoha dalších.

Během prohlídky pak narazí hlavou nejen ti vyššího vzrůstu, ale i lidé, kteří si mysleli, že pod sníženým profilem v pohodě projdou. Nejen, že jsou hned středem pozornosti, ale sami si říkají: „Jak je to možné, že jsem se praštil? Vždyť jsem se ohnul, abych se nepraštil!“ nebo „Myslel jsem si, že pod tím projdu…“

Prošli by. Ohnuli se dostatečně. Kdyby neměli helmu!

Nejsme tak blbí. Naše smysly spolu s mozkem fungují správně. Naše tělo udělalo všechno proto, abychom se hlavou nepraštili o nízká futra.

Problém je v tom, že celý život chodíme bez helmy a naše senzory jsou kalibrované na naši normální výšku. Ve chvíli, kdy si nasadíme helmu, jsme o pár centimetrů vyšší, ale naše senzory se jen tak nepřekalibrují. Jsou pořád nastavená na naši vlastní tělesnou výšku. Nepraštíme se hlavou! Zavadíme helmou, která trčí z našeho těla.

Potvrzující zkreslení (confirmation bias)

Je lidskou přirozeností hledat důkazy pro správnost toho, co děláme, pro naše rozhodnutí. Nikdo si nechce přiznat, že udělal chybu, že se rozhodnul špatně, že byl uveden v omyl.

Ani si neuvědomíme skutečnou příčinu střetu helmy s okolím a jenom jsme rádi, že jsme si ji nasadili. Někdo je možná i rád, že si mohl helmu nasadit a cítí se bezpečněji.

Na konfirmační zkreslení si musí dávat pozor vědci, vyšetřovatelé a další profese, které zkoumají jevy a události. Měli by hledat důkazy, které zpochybní závěry, které se nabízejí.

Pozor na klam přeživšího

Klidně se můžou pyšnit tím, že si v muzeu ještě nikdo nerozbil hlavu a že je to díky používání helem. Už ale nikdo neřeší, že si při prohlídce dolu několik lidí zvrtlo kotník a pár jich uklouzlo a narazili si hýždě.

Co je to klam přeživšího si snadno najdete na internetu. Já ho vysvětluji ftipem:

Jde chlápek po Václavském náměstí a zběsile mává rukama kolem sebe. Jeden z kolemjdoucích ho zastaví a ptá se ho: „Proč tak šíleně máváte těma rukama?“

„Odháním slony!“ odpoví ten chlápek.

„Vždyť tady žádní sloni nejsou,“ namítá kolemjdoucí.

„No vidíte, jak to funguje!“ zvolá vítězoslavně chlápek.

Proč to vůbec řešit

No tak jsem se praštil, to je toho! Proč z toho dělat vědu, že nosím helmu zbytečně? Co kdyby se stalo něco jiného a helma by mi pomohla? Holt mají takové nařízení, tak ho musíme dodržovat.

Dokážeme si najít řadu zdůvodnění, proč je zbytečné to rozebírat.

Existuje jeden dobrý důvod, proč si takových maličkostí všímat. Jsou zdánlivě neškodné a malicherné, ale vyvolávají silný návyk: nepřemýšlet a dělat, co nám druzí řeknou. Nemusí hned jít o ohrožení kritického myšlení, ale ať se nám  to líbí nebo ne, nepoužíváme mozek a necháváme zdravý selský rozum spát. Časem zleniví tak, že ho nedokážeme použít ani ve vážných situacích…

Strach je jeden z nejmocnějších nástrojů ďábla, který nás svazuje a nedovoluje nám žít svobodně a v radosti. Obzvláště strach ze smrti a strach z chudoby nás nejvíce svazují (Napoleon Hill, Jak přelstít ďábla, Myšlením k bohatství, …)

Strach zabíjí myšlení. Strach je pomalá smrt. (Duna, Frank Herbert)

Je to přirozená reakce. Náš rychlý mozek, limbický systém, je od dob, kdy hrozila opravdová nebezpečí, nastaven na vzorec: uteč nebo zaútoč nebo ztuhni, hlavně ale nepřemýšlej. Náš pomalý mozek, neokortex (rozum), nedostane příležitost zamyslet se nad situací a vyhodnotit ji. V dnešní době už ale moc skutečných nebezpečí nehrozí.

Na vojně se říkalo, že nejhorší je smrt z vyplašení. Něco na tom je… 🙂

Přemýšlejme tedy nad tím, co kdo po nás vyžaduje, jaké nám nabízí spásné řešení. Neříkám, že máte hned začít rebelovat a pouštět se do křížku s každým, kdo po vás něco chce. Stačí být ve střehu a přemýšlet o věcech v širších souvislostech.

Jen tak udržíme naši mysl ve střehu a nebudeme žít v neustálém strachu, byť nevědomém.

Rebelujme, až když půjde o život. Nebo o zdraví.

PS

Tenhle článek by možná nevzniknul, kdyby v Hornickém muzeu Landek dávali návštěvníkům želvy – klasické havířské helmy a ne obyčejné stavařské koupení v obchodě s ochrannými pomůckami…

Vzpomněl jsem si na výstavbu fotovoltaické elektrárny na louce za Frýdkem Místkem, kde generální dodavatel stavby nutil všechny pracovníky nosit helmy. Vůbec ho nezajímalo, že jediný rizikem úrazu byl v tu chvíli pád do výkopů pro kabelové rozvody. Jak je mohla helma ochránit od pádu do díry,

Komentáře